Co znamená prosit Pána o odpuštění?

Odpouští nám vždy? Odpouští nám automaticky? Pokud ano, proč o to žádat? A co vlastně znamená, že nám odpustil?

Podívejme se, co o tom říká Bible.

Jedna věc je, že je nám řečeno, abychom Pána prosili o odpuštění. Zde jsou dva příklady:

- "Potom to kněz spálí na oltáři podle ohnivých obětí Hospodinu. Tak kněz odčiní jeho hřích, kterého se dopustil, a bude mu odpuštěn." A tak se kněz vypořádá s hříchem, který spáchal. (Leviticus 4:35)

- "Tímto způsobem se tedy modli.... A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům." (Matouš 6:9-12)

Za druhé je zcela jasné, že musíme odpustit, aby nám bylo odpuštěno:

- "Neboť jestliže vy odpustíte lidem jejich viny, i váš nebeský Otec vám odpustí. Jestliže však vy neodpustíte lidem jejich viny, ani váš Otec vám neodpustí vaše viny." V tomto případě je třeba odpustit lidem jejich viny. (Matouš 6:14, 15)

- "Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí vše, co mu náleželo. Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže každý z vás ze srdce neodpustí svému bratru jeho provinění." (Matouš 18:34, 35)

- "Nesuďte a nebudete souzeni. Neodsuzujte, a nebudete odsouzeni. Odpusťte, a bude vám odpuštěno." (Lukáš 6:37)

Zatřetí vidíme, že Pán je připraven odpustit:

- "Neboť ty, Pane, jsi dobrý a ochotný odpouštět a hojný v milosrdenství všem, kdo k tobě volají." (Žalmy 86:5)

- "Proto vám říkám, že její hříchy, kterých je mnoho, jsou odpuštěny, neboť mnoho milovala. Komu je však odpuštěno málo, ten miluje málo." (Lukáš 7:47)

- "Když začal vyřizovat účty, přivedli k němu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven..... Pán toho služebníka se nad ním slitoval, propustil ho a dluh mu odpustil." (Matouš 18:24, 27)

- "Když přišli na místo zvané Kalvárie, ukřižovali ho tam i se zločinci, jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." (Lukáš 23:33, 34)

Zde jsou některá učení Nové církve, která vycházejí z těchto biblických pasáží.

1. Pán nevede účetní knihu (což je dobrá zpráva pro nás všechny!). Viz tento úryvek z knihy "Pravé křesťanské náboženství":

"Pán, který je sám milosrdenstvím, odpouští každému jeho hříchy a ani jeden z nich nemá člověku za zlé. Pán totiž říká: 'Nevědí, co činí' (ale to ještě neznamená, že hříchy jsou zrušeny); když se totiž Petr zeptal, kolikrát má svému bratrovi odpustit jeho provinění, zda až sedmkrát, Pán řekl: 'Ne do sedmi, to ti říkám, ale do sedmdesáti sedminásobku,' ('Matouš 18:21-22). Co tedy Pán neudělá?" (Pravé křesťanské náboženství 539)

2. Odpuštění je proces. Můžete si ho představit jako smyčku. Existují dvě fáze: "být ochoten odpustit" a "přijít, aby bylo odpuštěno". Dobře to popisují následující pasáže ze dvou Swedenborgových teologických děl:

"Většina lidí v církvi si myslí, že odpuštění hříchů zahrnuje jejich setření a smytí, podobně jako odstranění špíny vodou, a že po odpuštění lidé chodí čistí a neposkvrnění. Tato představa panuje zejména u těch, kteří připisují veškeré spasení pouze víře. Vězme však, že s odpuštěním hříchů je to úplně jinak. Pán, který je sám Milosrdenstvím, odpouští hříchy všem. Nicméně k jejich odpuštění nedojde, pokud člověk upřímně nelituje, nezdržuje se zla a poté nevede život ve víře a lásce a nečiní tak až do konce svého života. Když se tak stane, obdrží člověk od Pána duchovní život, který se nazývá nový život. Když pak s tímto novým životem pohlédne na zlo svého dřívějšího života, odvrátí se od něj a oškliví si je, je mu zlo poprvé odpuštěno. Neboť člověk je nyní Pánem udržován v pravdách a formách dobra a zadržován od zla. Z toho je patrné, co je to odpuštění hříchů a že k němu nemůže dojít během jedné hodiny ani během jednoho roku." (Arcana Coelestia 9014:3)

"Dalším omylem doby je domněnka, že když jsou hříchy odpuštěny, jsou také odloženy..... Když však tuto větu obrátíme, stane se pravdou, totiž že když byly hříchy odloženy, jsou také odpuštěny. Pokání totiž předchází odpuštění a bez pokání není odpuštění..... Pán odpouští všem lidem jejich hříchy. Neobviňuje ani nepřičítá. Přesto však nemůže tyto hříchy odejmout jinak než v souladu se zákony své Boží prozřetelnosti." (Božská Prozřetelnost 280)

3. Nemusíme se modlit za odpuštění. (Počkat, cože?) To je zajímavé. V modlitbě Páně, kterou učil Ježíš, se za odpuštění modlit MUSÍME. Ale přečtěte si tento úryvek z knihy "Pravé křesťanské náboženství":

"Po sebezpytování jsou pro člověka dvě povinnosti: modlitba a zpověď. Modlitba by měla být o to, aby se Pán smiloval, udělil sílu odolat zlu, kterého člověk litoval, a dodal náklonnost a náklonnost ke konání dobra, protože bez něj člověk nemůže nic dělat (Jan 15:5)…. Existují dva důvody, proč by se před Pánem neměla konat modlitba za odpuštění hříchů. Za prvé proto, že hříchy nejsou smazány, ale odňaty, a to se děje, když od nich člověk následně upustí a začne nový život. Kolem každého zla je totiž jako shluk připoután nespočet stesků; ty nemohou být odstraněny v jednom okamžiku, ale pouze jeden po druhém, jak se člověk nechává napravovat a obnovovat. Druhým důvodem je, že Pán, který je sám milosrdenstvím, odpouští každému jeho hříchy a nemá člověku za zlé ani jeden z nich." (Pravé křesťanské náboženství 539)

Za co bychom se tedy měli modlit? Pointa je poměrně subtilní. Ve výše uvedeném úryvku vidím, že v rámci procesu pokání se nemusíme modlit za odpuštění jako takové, protože během tohoto procesu jsme se již modlili za milosrdenství a sílu k tomu, abychom se polepšili. To jsou věci, o které ve skutečnosti prosíme, když se modlíme za odpuštění. Žádat Pána o odpuštění je jednání podle zdání. Je to užitečné cvičení, a proto to Pán v liteře Slova přikazuje, ale hlubší pravdou je, že v jeho očích jsme nikdy nebyli ničím jiným než odpuštěním, a to, zda skutečně dojdeme odpuštění, záleží na nás, ne na něm.

Shrnuto a podtrženo...

Být Bohem odpuštěn vždycky vyžadovalo nějaký čin z naší strany. Ve Starém zákoně museli lidé přinášet oběti. V Novém zákoně Ježíš lidi překvapil a učil je, že musí druhým odpouštět - a to mnohokrát. A nyní zde můžeme vidět, že k uzavření smyčky je zapotřebí i naše vlastní (těžké) dílo pokání.

Pointa tedy spočívá v tom, že existují dvě úrovně odpuštění od Pána: naše a jeho. Pán nám odpouští vždy. (Pokud jde o něj samotného, nikdy nám není neodpuštěno.) Ale ve skutečnosti se stáváme odpuštěnými teprve tehdy, když vykonáme svou část procesu; to je to, co umožňuje, aby odpuštění proudilo kolem smyčky.

[Tento článek byl upraven pro použití zde z prezentace Rev. Jareda Busse z listopadu 2023].

188. Čtvrtá pamětihodná událost. Jelikož mi Pán umožnil spatřit podivuhodné věci v nebesích a pod nebesy, je mi uloženou povinností sdělit, co jsem tam viděl.

Spatřil jsem nádherný palác a v jeho nitru chrám. Uprostřed stál zlatý stůl a na něm leželo Slovo, u něhož stáli dva andělé. Kolem stolu stála ve třech řadách křesla. Křesla v první řadě byla potažena hedvábnou látkou purpurové barvy, křesla v druhé řadě hedvábnou látkou blankytně modré barvy a křesla v třetí řadě bílou látkou. Vysoko nad stolem pod střechou se rozprostíral široký baldachýn jiskřící drahokamy, jejichž záře připomínala duhu, která se objevuje na obloze, když se vyjasňuje po dešti.

Pak se objevili kněží, kterých bylo tolik co křesel, všichni oděni do kněžských rouch. Na jedné straně stála klenotnice, u níž stál anděl strážce, a v ní byly krásně uspořádány nádherné oděvy.

Byl to sněm svolaný Pánem a já jsem uslyšel hlas z nebe, který pravil: „Rokujte.“ „O čem?“ zeptali se. „O Pánu Spasiteli a o Duchu svatém.“ Začali o tématu přemýšlet, ale nebyli ve stavu osvícení. Pomodlili se proto a z nebe sestoupilo světlo, které jim nejdříve osvítilo zadní části hlav, potom spánky a nakonec tváře. Pak začali rokovat; nejprve podle pokynu o Pánu Spasiteli.

První otázka navržená k diskusi zněla: „Kdo přijal lidství v Panně Marii?“ Anděl stojící u stolu, na němž leželo Slovo, jim přečetl následující verše u Lukáše:

Anděl řekl Marii: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (Lukáš 1:31-32, 34-35)

Také následující verše u Matouše:

Anděl řekl Josefovi ve snu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“ A Josef ji nepoznal, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš. (Matouš 1:20, 25)

Kromě toho přečetl řadu dalších míst z evangelií, například Matouš 3:17; 17:5; Jan 1:18; 3:16; 20:31 a mnoho dalších, ve kterých je Pán co do svého lidství nazýván Synem Božím a kde On sám ze svého lidství nazývá Jehovu svým Otcem. Četl také z Proroků, kde se předpovídá, že na svět přijde sám Jehova - mezi jinými i tyto dva verše u Izajáše:

V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V Něho jsme skládali naději, aby nás spasil. Je to Hospodin, v Něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil. (Izajáš 25:9)

Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo [to] společně spatří. Panovník Hospodin přichází s mocí, jak pastýř pase své stádo. (Izajáš 40:3, 5, 10-11)

Anděl pravil: „Protože sám Jehova přišel na svět a přijal lidství, nazývá se u Proroků Spasitelem a Vykupitelem.“ Pak jim přečetl tato místa:

Jenom u Tebe je Bůh a jiného už není. Věru, Ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, Spasitel. (Izajáš 45:14, 15)

Což nejsem Já Hospodin? Kromě Mne jiného Boha není! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo Mne. (Izajáš 45,21, 22)

Já jsem Hospodin, kromě Mne žádný spasitel není. (Izajáš 43:11)

Ale Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nepoznal jsi Boha kromě Mne; mimo Mne jiného zachránce není. (Ozeáš 13:4)

I pozná veškeré tvorstvo, že Já Hospodin jsem tvůj Spasitel a tvůj Vykupitel. (Izajáš 49:26; 60:16)

Náš Vykupitel je Svatý Izraele. Jeho jméno je Hospodin zástupů. (Izajáš 47:4)

Jejich Vykupitel, Jeho jméno je Hospodin zástupů. (Jeremiáše 50:34)

Hospodine, má skálo, Vykupiteli můj! (Žalm 19:15)

Takto praví Hospodin, tvůj Vykupitel, Svatý Izraele: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ (Izajáš 48:17; 43:14; 49:7; 54:8)

Jsi přece náš Otec! Náš Vykupitel odedávna, to je Tvé jméno. (Izajáš 63:16)

Takto praví Hospodin, tvůj Vykupitel: „Já jsem Hospodin, Já konám všechno. ... Kdo byl se Mnou?“ (Izajáš 44:24)

Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho Vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě Mne žádného Boha není.“ (Izajáš 44:6)

Jeho jméno je Hospodin zástupů, tvým Vykupitelem je Svatý Izraele; nazývá se Bohem celé země. (Izajáš 54:5)

Hle, přicházejí dny, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král; ... a nazvou ho tímto jménem: Hospodin - naše spravedlnost. (Jeremiáše 23:5, 6; 33:15, 16)

Hospodin bude Králem nad celou zemí; v onen den bude Hospodin jediný a Jeho jméno jediné. (Zacharjáš 14:9)

Utvrzeni těmito verši, lidé v křeslech jednomyslně prohlásili, že sám Jehova přijal lidství, aby vykoupil a spasil lidi.

Náhle se však ozval hlas od římských katolíků, kteří se skrývali za oltářem: „Jak se mohl Bůh Jehova stát člověkem? Není snad Stvořitelem vesmíru?“ Na to se otočil jeden z lidí v druhé řadě a zeptal se: „Kdo to tedy byl?“ Muž za oltářem se nyní postavil vedle oltáře a řekl: „Syn od věčnosti.“ Obdržel však odpověď: „Není Syn od věčnosti podle vašeho vyznání také Stvořitelem vesmíru? A co je Syn a Bůh zrozený od věčnosti? A jak se může božská podstata, která je jedna a nedělitelná, rozdělit a jedna její část sestoupit, aniž by sestoupila celá?“

Druhá část rozpravy o Pánu se týkala otázky, zda Otec a On nejsou jedno, tak jako jsou jedno duše a tělo.

Řekli, že to z toho vyplývá, protože duše je od Otce. Pak jeden z těch, kdo seděli ve třetí řadě, přečetl následující slova z vyznání víry známého jako Athanasijské:

Ačkoli náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bůh a člověk, nejsou dva, ale jeden Kristus. Ano je plně jeden, je jedna osoba; neboť tak jako duše a tělo tvoří jednoho člověka, tak Bůh a člověk je jeden Kristus.

Předčítající pak dodal, že toto vyznání přijímá celý křesťanský svět včetně římských katolíků.

Ostatní řekli: „Co víc potřebujeme? Bůh Otec a On jsou jedno, tak jako duše a tělo jsou jedno.“ A dodali: „Protože je tomu tak, vidíme, že Pánovo lidství je božské, protože je to lidství Jehovy. K Pánu se tedy máme obracet v Jeho božském lidství, protože jinak k Božství, které se nazývá Otcem, přistupovat nelze.“

Tento závěr anděl potvrdil mnohými verši ze Slova. Byly mezi nimi následující:

Narodí se nám dítě, bude nám dán syn a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“. (Izajáš 9:5)

A také:

Abrahám nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, Tys náš Otec, náš Vykupitel odedávna, to je Tvé jméno. (Izajáš 63:16)

U Jana:

Ježíš ... zvolal: „Kdo věří ve Mne, ... věří v Toho, který Mě poslal. A kdo vidí Mne, vidí Toho, který Mě poslal.“ (Jan 12:44-45)

Filip Ježíšovi řekl: „Ukaž nám Otce!“… Ježíš mu odpověděl: „Kdo vidí Mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat, ukaž nám Otce? Nevěříš, že Já jsem v Otci a Otec je ve Mně? ... Věřte Mi, že Já jsem v Otci a Otec ve Mně.“ (Jan 14:8-11)

Ježíš řekl: „Já a Otec jsme jedno.“ (Jan 10:30)

A také:

„Všecko, co má Otec, je Mé, ... a všecko Mé je Otce.“ (Jan 16:15; 17:10)

A nakonec:

Ježíš odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze Mne.“ (Jan 14:6)

Předčítající dodal, že obdobná prohlášení jako tato, která zde učinil Pán o sobě a o svém Otci, by mohl učinit každý člověk o sobě a své duši.

Po vyslechnutí těchto slov všichni jednohlasně a jednomyslně prohlásili, že Pánovo lidství je božské a že je třeba se k Němu obracet, abychom se přiblížili k Otci, neboť Jehova Bůh skrze něj sestoupil na svět a stal se viditelným lidským očím, a tak přístupným. Obdobně viditelným a přístupným v lidské podobě se učinil i starodávným lidem, avšak tehdy to bylo prostřednictvím anděla. Protože tato forma zobrazovala Pána, který měl přijít, vše, co se u těchto dávných lidí týkalo církve, bylo reprezentativní.

Následovala rozprava o Duchu svatém. Začali tím, že vyložili obecně rozšířenou představu o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém - tedy že Bůh Otec sedí na výsostech, Syn po Jeho pravici a že oba vysílají Ducha svatého, aby osvěcoval, učil, ospravedlňoval a posvěcoval lidi.

Ozval se však hlas z nebe: „Tuto myšlenkovou představu nemůžeme snést! Kdo neví, že Jehova Bůh je všudypřítomný? Ten, kdo to ví a uznává, musí také uznat, že je to On sám, kdo osvěcuje, učí, ospravedlňuje a posvěcuje a že není žádný zprostředkující Bůh oddělený od Něj, natož od dvou, tak jako osoba od osoby. Oprostěte se proto od této původní představy, jež je nesmyslná, a přijměte tuto, jež je správná, a uvidíte to jasně.“

Pak se ale ozval hlas římských katolíků, kteří stáli u oltáře chrámu: „Co to potom je Duch svatý, o kterém hovoří ve Slově evangelia Pavel a o kterém tvrdí tolik učenců z duchovenstva, zejména našeho, že je vede? Kdo z křesťanského světa dnes popírá Ducha svatého a Jeho působení?“

Jeden z mužů sedících v druhé řadě se otočil a řekl: „Tvrdíte, že Duch svatý je osoba o sobě a Bůh o sobě. Co jiného je však ‚osoba‘ vycházející a plynoucí od nějaké osoby než vycházející a plynoucí působení? Z jedné osoby nemůže vycházet a plynout druhá, avšak působení může. Co jiného je Bůh vycházející a plynoucí od Boha, ne-li vycházející a plynoucí Božství? Jeden Bůh nemůže vycházet a plynout od druhého a skrze třetího; může to však Božství z jednoho Boha.“

Po vyslechnutí těchto slov se sedící jednomyslně shodli na závěru, že Duch svatý není osoba o sobě, a proto ani Bůh o sobě, ale svaté Božství, které vychází a plyne z jediného všudypřítomného Boha, jímž je Pán.

Andělé stojící u zlatého stolu se Slovem na to řekli: „Správně. Nikde ve Starém zákoně nečteme, že by proroci pronášeli Slovo z Ducha svatého, ale z Jehovy. A kde se v Novém zákoně mluví o Duchu svatém, rozumí se tím vycházející Božství, což je Božství, které osvěcuje, učí, oživuje, obnovuje a znovuzrozuje.“

Poté následovala další rozprava o Duchu svatém, a to o tom, od koho vychází toto Božství, kterým se rozumí Duch svatý - zda od Otce, nebo od Pána. A zatímco o tom diskutovali, zazářilo světlo z nebe, díky němuž spatřili, že Božství, které se rozumí Duchem svatým, neplyne z Otce skrze Pána, ale z Pána od Otce, obdobně jako činnost člověka nevychází z jeho duše skrze tělo, ale z těla od duše.

Anděl stojící u stolu to potvrdil těmito verši ze Slova:

Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh Mu udílí svého Ducha v plnosti. Otec miluje Syna a všecku moc dal do Jeho rukou. (Jan 3:34-35)

I vzejde proutek z pařezu Jišajova. ... Na Něm spočine Duch Hospodinův, Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a bohatýrské síly. (Izajáš 11:1-2)

Že byl do Něj vložen Duch Jehovy, a ten byl v Něm. (Izajáš 42:1; 59:19-20; 61:1; Lukáš 4:18)

Až přijde Duch svatý, kterého vám pošlu od Otce. (Jan 15:26)

On Mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode Mne. Všecko, co má Otec, je Mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode Mne. (Jan 16:14-15)

Odejdu-li, pošlu k vám Přímluvce. (Jan 16:7)

Že Přímluvce je Duch svatý. (Jan 14:26)

Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. (Jan 7:39)

Avšak po oslavení Ježíš na své učedníky dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“ (Jan 20:22)

A v knize Zjevení: „Kdo by Pane ... nevzdal slávu Tvému jménu, neboť Ty jediný jsi svatý.“ (Zjevení Jan 15:4)

Protože Duch svatý znamená božské působení Pána z Jeho božské všudypřítomnosti, řekl učedníkům o Duchu svatém, kterého měl seslat od Otce:

Nezanechám vás osiřelé. ... Odcházím a přijdu k vám. ... V onen den poznáte, že Já jsem ve svém Otci, vy ve Mně a Já ve vás. (Jan 14:18, 20, 28)

A krátce před tím, než opustil svět, řekl:

A hle, Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání věku. (Matouš 28:20)

Když anděl tyto verše dočetl, pravil: „Z těchto a mnoha dalších míst ve Slově je zřejmé, že Božství, které se nazývá Duchem svatým, plyne z Pána od Otce.“

Lidé sedící na shromáždění na to řekli: „To je božská Pravda.“

Nakonec se usnesli na následujícím: „Z rozpravy vedené na tomto sněmu jsme jasně spatřili, a proto uznáváme za Svatou Pravdu, že v Pánu Bohu Spasiteli Ježíši Kristu je božská Trojice, tedy Božství, z něhož vše pochází, jež se nazývá Otec, božské lidství nazývané Syn, a božské působení nazývané Duch svatý.“ A společně zvolali: „V Kristu přebývá všechna plnost Božství tělesně!“ (Koloským 2:9) „Proto je v církvi jediný Bůh.“

Když byl tento velkolepý sněm ukončen, všichni povstali. Přišel anděl strážce a z klenotnice přinesl každému účastníkovi nádherné roucho protkané místy zlatými nitěmi. Pravil: „Přijměte tato svatební roucha.“

Všichni pak byli slavnostně doprovozeni do nového křesťanského nebe, s nímž bude spojena Pánova církev na Zemi, jež je Nový Jeruzalém.