Zkoumání významu Matouše 15

Ježíš uzdravuje a krmí

1. Tehdy přišli k Ježíši zákoníci a farizeové z Jeruzaléma a řekli,

2. "Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších? Vždyť si neumývají ruce, když jedí chléb." "Cože?" ptali se.

3. On jim však odpověděl: "Proč i vy svou tradicí přestupujete Boží přikázání?

4. Vždyť Bůh přikázal: 'Cti otce svého i matku svou, a kdo by mluvil zle o otci nebo matce, ať zemře smrtí.'

5. Vy však říkáte: 'Kdo by řekl otci nebo matce: [Je to] dar [chrámu], ať už bys měl ze mne jakýkoli užitek';

6. A ten nijak nectí svého otce ani svou matku. A tak jste svou tradicí učinili Boží přikázání neúčinným.

Scéna se nyní dramaticky mění. V předchozí kapitole Ježíš zázračně nasytil pět tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami, chodil po vodě a uzdravoval zástupy. V závěrečných slovech této kapitoly se píše, že ti, kdo se jen dotkli lemu jeho šatů, "byli dokonale uzdraveni" (14:36).

Na začátku dalšího dílu se přesouváme od podivuhodných projevů víry a zázračných uzdravení mezi vnímavým galilejským lidem ke konfrontaci a odporu mezi rigidními náboženskými vůdci, kteří přišli do Galileje z Jeruzaléma. Náboženští vůdci, kteří nejsou pohnuti podivuhodnými událostmi provázejícími Ježíšovu službu, se dokáží soustředit pouze na nejbanálnější detaily tradice: "Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších?" ptají se. "Vždyť si nemyjí ruce, když jedí chléb" (15:2).

Ve světle mnoha Ježíšových zázraků jejich otázka postrádá větší smysl. Opravdu se někdo zamyslel nad tím, zda si při neuvěřitelném rozdávání chleba a ryb umyl ruce? Samotný zázrak byl tak úchvatný, že vše ostatní by bylo zastíněno - včetně toho, zda si učedníci před rozdáváním jídla umyli ruce. Otázka náboženských vůdců se proto zdá být mimořádně malicherná. Odhaluje však, co mají na mysli a v srdci, totiž diskreditaci a kritiku Ježíše.

"Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších?" ptají se náboženští vůdci Ježíše. Ježíš na jejich otázku odpovídá svou vlastní otázkou. Říká: "Proč i vy přestupujete Boží přikázání kvůli své tradici?" "Proč?" ptá se. A pak jim dává konkrétní příklad toho, jak přestupují Boží přikázání. Ježíš začíná tuto ilustraci slovy: "Bůh totiž přikázal: 'Cti svého otce i svou matku' a 'Kdo by se hněval otci nebo matce, musí jistě zemřít'" (15:4).

Úcta k otci a matce, která zahrnuje i péči o ně ve stáří, je jedním z hlavních přikázání Desatera. Přesto se náboženským vůdcům podařilo toto přikázání obejít tím, že si vymysleli vlastní zákon. Podle jejich zákona byli lidé osvobozeni od péče o své rodiče, pokud věnovali své peníze a prostředky chrámu. Stačilo, aby svým rodičům řekli: "Všechnu podporu, kterou jste ode mě mohli dostat, jste odevzdali Bohu" (15:5).

Musíme si uvědomit, že v té době neexistovala žádná důchodová politika ani penzijní plány, ale existovalo přikázání o úctě k rodičům. Jedinou pojistkou pro lidi, kteří byli příliš staří a slabí na to, aby se o sebe postarali sami, byla podpora jejich dětí. A přesto pouhá tradice dávala lidem náboženské povolení opustit své rodiče, kteří by se pak museli postarat sami o sebe. Namísto úcty k rodičům a péče o ně v souladu s božským zákonem poskytovala tato tradice náboženskou kličku, jak se vyhnout posvátné povinnosti.

Toto schéma dobře fungovalo, zejména proto, že lidé byli přesvědčeni, že si mohou koupit cestu k Boží přízni tím, že budou náboženským vůdcům přinášet štědré oběti. Chrám a podpora chrámových aktivit, a to i na úkor trpícího lidstva, se staly středobodem a centrem jejich náboženství. Udržování slávy chrámu se stalo cílem samo o sobě. Stal se středem rouhavého náboženství, v němž uctívání moci, zisku, požitků a prestiže nahradilo lásku k Bohu a lásku k bližnímu. Jak říká Ježíš: "Svou tradicí jste Boží přikázání učinili neúčinným" (15:6).

Znesvěcení přichází zevnitř

7. Pokrytci, dobře o vás Izaiáš prorokoval: "Řekl jsem,

8. Tento lid je mi blízký svými ústy a ctí mě [svými] rty, ale jejich srdce je ode mne daleko,

9. A marně mi slouží, když učí nauky, které jsou lidskými přikázáními.'"

10. Svolal zástup a řekl jim: "Slyšte a rozumějte.

11. Ne to, co vchází do úst, poskvrňuje člověka, ale to, co vychází z úst, to poskvrňuje člověka."

12. Jeho učedníci k němu přistoupili a řekli mu: "Víš, že farizeové, když slyšeli to slovo, se pohoršili?" 13. "Ne," odpověděl jim.

13. On však odpověděl: "Každá sazenice, kterou můj nebeský Otec nezasadil, bude vykořeněna.

14. Nechte je; jsou to slepí vůdci slepých, a jestliže slepý vede slepého, oba spadnou do jámy." A tak se stalo.

15. Petr mu odpověděl: "Vysvětli nám toto podobenství." On mu odpověděl: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.

16. Ježíš řekl: "Jste i vy ještě bez rozumu?

17. Cožpak ještě neuvažujete, že všechno, co vchází do úst, odchází do břicha a je vyvrženo do latríny?

18. Ale to, co vychází z úst, vychází ze srdce, a to člověka poskvrňuje;

19. Ze srdce totiž vycházejí zlé úvahy, vraždy, cizoložství, nevěry, krádeže, falešná svědectví, rouhání. 20. Z úst vychází zlá myšlenka.

20. To jsou [věci], které člověka poskvrňují, ale jíst neumytýma rukama člověka neposkvrňuje."

Z Ježíšova pohledu je rozhodnutí učinit lidské tradice důležitější než Boží přikázání formou rouhání. Říkat lidem, že dar do chrámu je zbaví odpovědnosti za péči o staré rodiče, bylo jistě překroucením přikázání, které nás vyzývá k úctě k otci a matce.

Existovala však i další zavádějící učení. Například se učilo, že lidé se mohou očistit od vnitřního zla vnějším omýváním. Když Izajáš řekl: "Omyjte se, očistěte se, odstraňte zlo svých skutků" (Izajáš 1:16), tato slova byla chápána doslova. Pokud se někdo dotkl jídla nečistýma rukama, bylo jídlo považováno za znesvěcené a ten, kdo takové jídlo jedl, byl považován za opovrhovaného hříšníka. V tomto ohledu se jídlo nečistýma rukama nepovažovalo pouze za užitečnou hygienickou praxi, ale za náboženskou povinnost. Zdravá tradice se tak stala náboženským zákonem. ¹

Ježíš poznal, že náboženští vůdci povyšují své zvyky a tradice nad Boží přikázání, a řekl jim: "Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš: 'Tito lidé mě ctí svými rty, ale jejich srdce je ode mne daleko. Marně mě uctívají, jejich učení jsou jen lidská pravidla'" (15:8-9). Ježíš dále vysvětluje: "Člověka neposkvrňuje to, co vchází do úst. Je to to, co vychází z úst. To je to, co člověka poskvrňuje" (15:11).

Učedníci, kteří jsou v době této konfrontace s Ježíšem, mu říkají, že náboženští vůdci jsou těmito slovy uraženi. Ježíš jim v odpovědi říká, aby si nedělali starosti s náboženskými vůdci ani s jejich falešným učením. Protože v jejich zákonech vytvořených člověkem není nic božského, jejich falešné učení nemůže obstát. Jak říká Ježíš: "Každá výsadba, kterou můj nebeský Otec nezasadil, bude vykořeněna." Ježíš se tedy snaží, aby byla vykořeněna. Proto Ježíš říká: "Opusťte je, jsou to slepí vůdci slepých, a jestliže slepý vede slepého, oba spadnou do jámy" (15:13-14).

Jinými slovy, Ježíš říká svým učedníkům, aby si nedělali starosti s uraženými náboženskými vůdci, jejichž učení nepochází od Boha. Náboženští vůdci, zaslepení svým vlastním přesvědčením, nevidí pravdu. Kvůli tomu se stali slepými vůdci slepých a vedou sebe i ostatní do záhuby. Jak říká Ježíš: "Jsou to slepí vůdci slepých, a jestliže slepý vede slepého, oba spadnou do jámy." Všichni jsou slepí a slepí jsou slepí.

Petr, jeden z učedníků, který je této konfrontaci přítomen, se naučil, že Ježíšova slova vždy obsahují hlubší vnitřní význam. Proto Ježíšovi říká: "Vysvětli nám toto podobenství" (15:15). Ježíš na to odpovídá: "Cokoli vstoupí do úst, jde do žaludku a je vyloučeno. Ale to, co vychází z úst, pochází ze srdce a poskvrňuje člověka. Ze srdce totiž vycházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivé svědectví a rouhání" (15:17-19).

Jídlo, trávení a vylučování jsou přirozené vnější funkce. To, co se dostává do úst a je vylučováno, nemá nic společného s naší vnitřní povahou. Mezi přirozeným a duchovním stravováním však existuje důležitá shoda. Stejně jako jídlo vstupuje do úst, myšlenky vstupují do mysli. Právě v tomto okamžiku se můžeme rozhodnout, že tyto myšlenky jednoduše necháme odejít a odmítneme je přijímat. Nebo je můžeme přežvykovat, strávit a svými slovy a činy je učinit svou součástí. V této souvislosti Ježíš říká. "To, co vychází z úst, pochází ze srdce a poskvrňuje člověka."

Je pozoruhodné, že Ježíš náboženským vůdcům nadále připomíná Desatero. Přikázání o úctě k rodičům již porušili. Nyní Ježíš přidává vraždu, cizoložství, krádež a křivé svědectví - přesně v pořadí druhé tabulky Desatera. K tomuto seznamu přidává "zlé myšlenky" a "rouhání".

Ježíš ví, že jím náboženští vůdci pohrdají, chtějí ho veřejně zdiskreditovat a nakonec budou mít v plánu ho zničit. Právě o těchto destruktivních záměrech Ježíš mluví, když říká: "To jsou věci, které člověka poskvrňují, ale jíst neumytýma rukama člověka neposkvrňuje" (15:20). ²

Praktická aplikace

Když Ježíš říká, že poskvrnění pochází zevnitř, nabádá nás, abychom se kromě fyzických činů zaměřili také na motivy a úmysly. Vnější činy jsou sice důležité, ale měly by vycházet z vnitřních pohnutek, které upřednostňují lásku k Bohu a službu bližnímu před sebeláskou a hmotným ziskem. V praxi se tedy zaměřte na vnitřní očistu. Zatímco mytí rukou před jídlem je užitečná hygienická praxe, očista ducha před tím, než něco řeknete nebo uděláte, je mnohem důležitější. Než tedy začnete mluvit nebo jednat, prověřte své myšlenky a záměry. Nejde jen o to, abyste si umyli ruce. Jde také o očistu vašeho ducha. ³

Žena velké víry

21. Ježíš odtud odešel do Týru a Sidonu.

22. A hle, z těch končin vyšla jedna kanaánská žena a volala k němu: "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův, má dcera je těžce posedlá démonem." A on jí řekl: "Pane, smiluj se."

23. On jí však neodpověděl ani slovo a jeho učedníci, kteří k němu přišli, ho prosili: "Pošli ji pryč, protože po nás volá." On jim však odpověděl: "Nechte ji jít!" A tak ji poslal pryč.

24. On však odpověděl: "Nejsem poslán jinam než ke ztraceným ovcím z domu Izraele." A tak se obrátil k nim.

25. Ona přišla a poklonila se Mu slovy: "Pane, pomoz mi!" On jí odpověděl: "Pane, pomoz mi!" Ona však přišla a poklonila se Mu.

26. A On odpověděl: "[Není] dobré brát dětem chléb a házet [ho] malým psům." 27. "Co je to?

27. A ona řekla: "Ano, Pane, však i malí psi jedí drobty, které padají ze stolu jejich pánů." 28. "Pane," odpověděl Pán.

28. Ježíš jí odpověděl: "Ó ženo, veliká [je] tvá víra; ať se ti stane, co chceš."A její dcera byla od té [hodiny] uzdravena.

29. Když Ježíš odtud odešel, přišel ke Galilejskému jezeru, vystoupil na horu a posadil se tam.

30. Přicházely k němu mnohé zástupy, měly s sebou chromé, slepé, němé, zmrzačené a mnoho dalších a pokládaly je k Ježíšovým nohám; a on je uzdravoval,

31. A tak se zástupy divily, když viděly, že němí mluví, zmrzačení jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí, a velebily Boha Izraele.

V celém evangelijním vyprávění je arogantní, hádavá a nevěřící víra náboženských vůdců postavena do ostrého kontrastu s prostou vírou lidí, kteří přišli k Ježíši pro uzdravení. Některým stačilo dotknout se lemu jeho roucha a byli dokonale uzdraveni. Tito prostí věřící, kteří měli jen malé teologické vzdělání, ale velkou víru, žili v Galileji a jejím okolí a říkalo se jim "pohané".

Výraz "pohan" se vztahoval na každého, kdo nebyl přímým potomkem Abraháma, Izáka a Jákoba. Když bylo Jákobovo jméno změněno na "Izrael", všichni jeho potomci a jejich různé kmeny se začali nazývat "synové Izraele". Všichni ostatní byli považováni za neizraelity. Byli to tedy "pohané", což znamená "nepatřící k rodu". Výraz "pohan" ve skutečnosti pochází z latinského slova "gentilis", což znamená "z rodiny", "z rodu" nebo "ze skupiny rodin".

Původně se Izraelci chovali k pohanům dobře a někdy jim dokonce udělovali zvláštní privilegia. Postupem času však začali být pohané považováni za nečisté a opovrženíhodné. Náboženští vůdci v Jeruzalémě o nich mluvili jako o pohanech, špinavých psech, uctívačích "jiných bohů", a tedy jako o nepřátelích Božího lidu. A tak výraz "pohan", místo aby znamenal pouze někoho, kdo není potomkem Izraele, začal mít negativní a hanlivý význam.

Bylo tomu tak především proto, že náboženští vůdci v Jeruzalémě horlivě chránili svou víru a dbali na to, aby nebyla kontaminována pohanskými vlivy. Proto učili a praktikovali legalistický, výlučný životní styl. Izraelité se nesměli stýkat s pohanskými národy ani s pohany, aby se jimi nezkazili.

Tento postoj, který byl zvláště silný v Jeruzalémě a jeho okolí, se rozšířil i ven z tohoto města. Čím dále od Jeruzaléma lidé žili, tím větší byla pravděpodobnost, že budou považováni za "pohany". Například oblast Galileje se sice geograficky nachází v zemi Izrael, přesto byla považována za "zemi pohanů", protože byla od Jeruzaléma vzdálena sedmdesát mil.

Kromě toho úrodná oblast Galileje a jejího okolí s bohatou půdou a bohatými možnostmi rybolovu a zemědělství lákala mnoho cizinců. Vzhledem k tomu, že v Galileji žilo tolik cizinců, z nichž mnozí o Bohu Izraele věděli jen málo nebo vůbec nic, cítili se náboženští vůdci v Jeruzalémě oprávněni označovat galilejský lid za "pohany".

Jestliže byli obyvatelé Galileje, která se nacházela v zemi Izraele, považováni za pohany, mnohem spíše to platilo o lidech z oblastí Týru a Sidonu, které byly od Jeruzaléma ještě vzdálenější. Týr a Sidon se nacházely severozápadně od Galileje u Středozemního moře, více než sto mil od Jeruzaléma. Proto byly Týr a Sidon, zejména proto, že se nenacházely v zemi Izraele, zcela určitě považovány za "zemi pohanů".

Právě do této oblasti se nyní Ježíš vydává, když pokračuje ve své cestě. Jak je psáno: "Ježíš odtud vyšel a odešel do oblasti Týru a Sidonu" (15:21). Když tam byl, volala k němu žena z onoho kraje: "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. Moje dcera je těžce posedlá démonem" (15:22).

Matky a dcery ve Slově symbolizují lidské city a emoce. Když se píše, že dcera té ženy je "těžce posedlá démonem", představuje to stav, kdy se naše náklonnosti a emoce vymkly kontrole. Přestože žena prosí o pomoc, Ježíš jí hned neodpovídá. Učedníci říkají: "Pošlete ji pryč, protože po nás volá" (15:23). ⁴

Učedníci jsou prostí lidé, kteří chtějí následovat Ježíšovy pokyny. Ježíš jim již přikázal, aby nechodili k pohanům a nevstupovali do měst Samaritánů. Místo toho jim nařídil, aby šli ke "ztraceným ovcím z domu Izraele" (10:5). Proto když Ježíšovi říkají, aby ji "poslal pryč", poslouchají pouze Ježíšovy pokyny. Koneckonců je to pohanka, nikoliv jedna ze ztracených ovcí izraelského domu.

Zpočátku se zdá, že Ježíš není ochoten její žádosti vyhovět. Jak jí říká: "Nebyl jsem poslán jinam než ke ztraceným ovcím z domu Izraele" (15:24). Nežidovka se však nenechá odradit. Vytrvale říká: "Pane, pomoz mi." Zdá se, že Ježíš její žádost opět odmítá: "Není dobré brát dětem chléb a házet ho malým psům" (15:26).

Jak jsme viděli, náboženští vůdci učili, že neizraelité jsou pohané a psi. Ženu však tato zjevná urážka netrápí. Místo toho odpovídá: "Pravda, Pane, ale i malí psi jedí drobky, které padají ze stolu jejich pána." (15:27). Když Ježíš poznává její pokornou a nebránící se reakci, říká: "Ó, ženo, velká je tvá víra. Ať se ti stane, jak si přeješ" (15:28). A tak se stalo. Jak je psáno: "Její dcera byla od té hodiny uzdravena" (15:28). Stejně jako Ježíš uzdravil dceru té ženy, může uzdravit i nás, kdykoli se na něj obrátíme s prosbou o pomoc.

Tím, že pohanka prosí, aby se nasytila drobty, které padají z mistrova stolu, prozrazuje nejen svou víru a vytrvalost, ale také pokorné srdce. Když to Ježíš vidí, vyslyší její modlitbu a uzdraví její dceru. To vše se odehrává před očima učedníků. Díky tomuto živému příkladu mají pochopit, že "ztracené ovce z domu izraelského" jsou všichni , kteří touží po Boží lásce - zejména lidé jako tato pohanská žena, která je věrná, vytrvalá a pokorná. Jak Ježíš řekl při svém prvním kázání: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské..... Blahoslavení, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni" (15:3; 6).

Ježíšova odpověď na prosbu pohanské ženy je obrazem uzdravení všech, kdo věrně vytrvají ve svých modlitbách. To se týká lidí všude, bez ohledu na jejich náboženskou výchovu nebo národnost. Jak už Ježíš řekl: "Kdo plní vůli mého Otce v nebesích, je můj bratr, sestra i matka" (12:50) Učedníci nyní půjdou hledat ztracené ovce ze všech kmenů a národů a shromáždí je v jednom ovčinci s jedním pastýřem. Od nynějška už nebudou Židé ani pohané, ale bratři a sestry v Kristu - s jedním Otcem v nebi. To jsou "ztracené ovce z domu Izraele".

Cesta vzhůru

Poté, co Ježíš vyjádřil svůj názor na tento nový a širší přístup ke službě, pokračuje ve svém mocném díle uzdravování mezi pohany. Jak je psáno: "Ježíš odtud odešel, obešel Galilejské jezero, vystoupil na horu a posadil se tam. Tehdy k němu přicházely velké zástupy a měly s sebou chromé, slepé, němé, zmrzačené a mnoho dalších; pokládali je Ježíšovi k nohám a on je uzdravoval" (15:29-30).

Zde je dojemný obraz pohanů, kteří přicházejí ze široka daleka hledat uzdravení. Jejich stoupání vzhůru k Ježíši představuje duchovní hlad po dobru a duchovní žízeň po pravdě, která je hluboce zakořeněna ve všech lidech a tvoří jejich základní lidství. Trpí útrapami dlouhých cest, stoupají na horu s chromými a slepými, nesou zmrzačené v náručí, přicházejí k Ježíši a pokládají mu k nohám své blízké.

Takovou cestu musí vykonat každý z nás a vzájemně se na ní podporovat, když předstupujeme před Boha. Je to prostá pohanská víra - víra, která má naprostou víru v Boží uzdravující moc. Je-li Ježíšovo učení přijato s vírou, může vyléčit duchovní ochromení, otevřít duchovní oči a dát schopnost mluvit pravdu z lásky. Proto je psáno, že "je uzdravil" (15:30).

Pohané byli k Ježíši přitahováni - ne kvůli jeho náboženskému nebo etnickému původu, ale kvůli jeho lásce, moudrosti a moci uzdravovat všechny lidi. V Ježíši mohli vidět něco, co přesahovalo všechny rasové a náboženské stereotypy, projev Boha, který je čistá láska, čistá moudrost a čistá moc. V Ježíši mohli určitým způsobem vidět zviditelněného Boha. A tak "zástupy žasly, když viděly němé mluvit, chromé chodit a slepé vidět". V důsledku toho "oslavovali Boha Izraele" (15:31).

Praktická aplikace

Je pozoruhodné, že pohanka řekla, že se spokojí s drobty, které spadnou z mistrova stolu. I v našem životě jsou chvíle, kdy máme pocit, že se spokojíme jen s drobky. Zdá se, že Bůh neodpovídá na naše modlitby, a místo jasného vedení se zdá, že je jen ticho. A přesto, pokud se odmítneme poddat sklíčenosti a místo toho se rozhodneme věrně vytrvat, přijde uzdravení a vedení. Jak říká Ježíš pohanské ženě, řekne i nám: "Velká je tvá víra." V praxi tedy hledejte drobky. Hledejte důkazy Božího vedení a dobroty. I když se věci zdají být bezútěšné a zdá se, že Bůh odmítá vaše prosby o pomoc, uzdravení je na cestě. Jakmile začnete, Pán k vám bude proudit s hojným požehnáním. Pán vám dá, co máte říci (němá řeč). Povede vás, abyste kráčeli po jeho stezkách (chromí chodí). A otevře vám duchovní oči (slepí vidí), abyste mohli oslavovat Boha. ⁵

Druhé nasycení zástupů

32. Ježíš zavolal své učedníky a řekl: "Je mi líto zástupu, protože se mnou zůstávají už tři dny a nemají co jíst, a nechci je propustit s půstem, aby neumdlévali na cestě." Ježíš jim odpověděl: "Je mi líto zástupu, protože se mnou zůstávají už tři dny a nemají co jíst." Ježíš je propustil s půstem, aby neumdlévali na cestě.

33. Jeho učedníci mu řekli: "Odkud bychom měli na poušti tolik chlebů, abychom nasytili takový zástup?" A on jim odpověděl: "Nevím."

34. Ježíš se jich zeptá: "Kolik máte chlebů?" 35. "Kolik?" zeptají se. A oni řeknou: "Sedm a několik rybiček."

35. A přikázal zástupům, aby si lehli na zem.

36. Vzal těch sedm chlebů a ryb, vzdal díky, rozlámal a dal učedníkům a učedníci zástupu.

37. Všichni se najedli a nasytili se; přebytečné kousky pak sebrali, sedm plných košů.

38. A těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů, kromě žen a malých dětí.

39. A když propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na pomezí Magdaly.

Po třech dnech strávených uzdravováním lidí je teď Ježíš chce nasytit. Jak říká: "Slitoval jsem se nad zástupem, protože už tři dny zůstávají se mnou a nemají co jíst. A nechci je poslat pryč hladové, aby cestou neomdleli" (15:32).

Učedníci zapomínají, že Ježíš teprve nedávno nasytil pět tisíc lidí pěti chleby, a odpovídají: "Kde bychom na tomto odlehlém místě vzali dost chleba, abychom nasytili tak velký zástup?" (15:33). Místo aby jim připomněl zázračné nasycení, které právě vykonal, Ježíš se prostě zeptá: "Kolik máte chlebů?" (15:34). A oni odpovídají: "Sedm a několik rybiček" (15:34).

Při předchozím nasycení zástupů měli jen pět chlebů, ale tentokrát jich mají sedm. Číslo "sedm" připomíná mnoho věcí spojených se svatostí ve Slově. Sedmý den je dnem odpočinku, svatým pro Hospodina (Exodus 31:15). Na svícnu ve svatostánku je sedm ratolestí (Exodus 25:37). Sedm kněží se sedmi polnicemi pochodovalo sedm dní kolem Jericha - a sedmého dne sedmkrát obešli město (Jozue 6:13). Šalamounův chrám byl postaven za sedm let (1 Královská 6:38). Naamán se měl sedmkrát omýt v řece Jordán (2 Královská 5:10). David řekl, že bude chválit Hospodina sedmkrát denně (Žalmy 119:164). A světlo slunce bude sedminásobné jako světlo sedmi dnů (Izajáš 30:26).

Číslo "sedm" je tedy v Písmu spojeno s tím, co je svaté. Učedníci si jistě stále více uvědomují Ježíšovu svatost a rozvíjejí vědomí božství, které je v něm. To zde naznačuje skutečnost, že nyní mají "sedm chlebů", které představují svatý stav lásky. Mají také jen "několik malých ryb", což představuje jejich omezené chápání toho, co se děje, ale také jejich rostoucí pokoru.

Ježíš opět začíná požehnáním. Jak je psáno: "Vzal sedm chlebů a ryb, vzdal díky, lámal je a dával učedníkům a učedníci dávali zástupům" (15:36). Po skončení krmení se opakuje číslo "sedm". Jak je psáno: "A tak se všichni najedli a nasytili a vzali sedm velkých košů plných zbytků, které zbyly" (15:37). ⁶

Číslo "sedm" tedy naznačuje čas velké svatosti - čas slavnostní, klidný a posvátný. Od začátku této kapitoly, kdy náboženští vůdci kritizovali Ježíše za to, že dovolil svým učedníkům jíst neumytýma rukama, jsme ušli dlouhou cestu. Ignorovali skutečnost, že Ježíš právě proměnil pět chlebů a dvě ryby v množství, které by stačilo k nasycení pěti tisíc lidí.

V této epizodě jsme opět s Ježíšem na hoře a jsme svědky dalšího zázračného nasycení. Tentokrát jsou však ze sedmi chlebů a několika rybiček nasyceny čtyři tisíce. V tomto druhém zázračném nasycení je cítit vznešená svatost. Jsme svědky překypující Boží lásky a nekonečného soucitu, který symbolizuje sedm velkých košů přetékajících zbytky jídla.

V době prvního nasycení zástupů se pro "koš" používalo řecké slovo kophinous [κοφίνους], což znamená "malý koš". Tentokrát se však pro "koš" používá řecké slovo spyridas [σπυρίδας], což znamená "velký koš". Koše jsou vyrobeny tak, aby přijímaly to, co je do nich vloženo. Podobně je lidská mysl určena k přijímání toho, co do ní proudí od Pána. Z toho vyplývá, že nyní, v přeplnění sedmi velkých košů, dochází k ještě většímu přijetí a přetečení Pánovy lásky a moudrosti. ⁷

Praktická aplikace

V této kapitole příběh pohanské ženy, která se modlila za svou dceru, odhaluje základní vlastnosti všech, kdo chtějí duchovně růst. Žena vytrvale prosila o pomoc a byla ochotna přijmout i drobky, které padaly z Mistrova stolu. I my můžeme zažívat chvíle, kdy pocítíme jen drobky Pánovy lásky, jen krátkou ochutnávku jeho dobroty. Pokud však zůstaneme věrní, vytrvalí a pokorní, budeme se brzy těšit z plnosti Pánova požehnání, a to až do sytosti. Jako praktickou aplikaci si pak připomeňme, že po příběhu o ženě, která byla ochotná přijmout drobty, bezprostředně následuje zázračné nasycení zástupů. Představte si, že jste s Ježíšem na hoře a přijímáte jeho lásku a moudrost. Pán vás uzdravil a nyní vás sytí duchovním pokrmem, abyste mohli pokračovat v cestě. Už neholdujete drobkům. Spíše se radujete z Pánovy přítomnosti. Jak je psáno v hebrejských písmech: "Pláč by mohl trvat jednu noc, ale radost přijde ráno" (Žalmy 30:5).

脚注: