V (1 Samuelova 24,16-21), Král Saul se slzami v očích přiznává, že se na Davidovi provinil. Usiloval o Davidův život, ale David se nad ním smiloval. Davidovo milosrdenství při té příležitosti představuje způsob, jakým sám Hospodin odpovídá na zlo milosrdenstvím. Je jasné, že tento příklad máme následovat. V evangeliích Pán říká, že máme milovat i své nepřátele (Matouš 5:44; Lukáš 6:35).
Protože David prokázal Saulovi milosrdenství, došlo mezi nimi ke smíření. K tomu by nedošlo, kdyby Saulovi úder vrátil. Ale nedlouho poté Saul opět usiluje o Davidův život, aby se ho pokusil zabít. Tolik k jejich usmíření! A... David opět prokazuje Saulovi milosrdenství a Saul se opět kaje. Je však jasné, že David už Saulovi nedůvěřuje. On a Saul jdou každý svou cestou, a tady je hned další věc, kterou nám říká Slovo:
David si v duchu řekl: "Teď jednou zahynul Saulovou rukou. Není pro mě nic lepšího, než abych rychle utekl do země Filištínů, a Saul si zoufá, že mě už nebude hledat v žádné části Izraele. Tak uniknu z jeho rukou." (1 Samuelova 27:1)
Saul řekl: "Už ti neublížím" (1 Samuelova 26:21), ale je jasné, že David už takovým Saulovým slibům nevěří. A kdo se mu může divit?
Ještě je dobře, že se nad Saulem slitoval - že zakázal svému společníkovi krále probodnout, když spal (1 Samuelova 26:8). Pán chce, abychom se setkávali se zlem milosrdenstvím. Znovu a znovu nám říká, abychom odpouštěli. Ale co máme dělat, když se zdá, že lidé považují naše odpuštění za volnou ruku k tomu, aby znovu dělali špatné věci? Jak máme projevovat milosrdenství lidem, kteří aktivně dělají věci, které nám ubližují - nebo lidem, s nimiž se necítíme bezpečně kvůli časem vytvořenému vzorci? Pojďme to prozkoumat. Stručně řečeno, JE možné, abychom lidi milovali a zároveň se před nimi chránili. Jak?
Zde je něco, co Pán říká o tom, jak vyvažovat usmíření s nastavením hranic, v knize Matouš 18:15-17. Tyto pokyny popisují postup, který Pán chce, abychom dodržovali, když někdo dělá věci, které nás zraňují.
"Zhřeší-li tvůj bratr proti tobě, jdi, ukaž mu jeho vinu, a to jen mezi tebou a jím. Pokud tě poslechne, získal jsi svého bratra zpět. Jestliže však neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby se v ústech dvou nebo tří svědků potvrdilo každé slovo. Pokud je odmítne poslechnout, řekněte to shromáždění. Odmítne-li poslechnout i shromáždění, ať je pro vás jako pohan nebo celník.
Říká: "Jestliže tvůj bratr zhřeší proti tobě" (Matouš 18:15), ale je zcela zřejmé, že používá slovo "bratr" ve smyslu našeho bližního obecně (viz. Arcana Coelestia 2360:6, 7; Vysvětlení apokalypsy 746:15).
Tyto pokyny platí vždy, když někdo, s kým máme vztah, dělá něco, co nás zraňuje.
Poslední věc, kterou Pán říká, je, že pokud se s naším "bratrem" nemůžeme dohodnout, máme se k němu chovat jako k "pohanovi a celníkovi" (Matouš 18:17). Pokud je to jediná část těchto pokynů, které věnujeme pozornost, pak zní dost tvrdě. Ale pokud je to jediná část těchto pokynů, které věnujeme pozornost, pak nám uniká celá podstata - a to, že nesmíme přejít rovnou od toho, že máme s někým problém, k tomu, že se mu vyhýbáme. Existuje proces, který máme dodržovat, a máme postupovat krok za krokem a k poslednímu kroku máme přistoupit jen tehdy, když je to nezbytně nutné. Jako lidské bytosti jsme náchylní k myšlení "všechno nebo nic". To platí zejména tehdy, když jsme na někoho naštvaní nebo když se kvůli jeho chování necítíme bezpečně. Myslíme si: "Buď jsem si s tímto člověkem blízký a neexistují mezi námi žádné hranice, nebo jsem se od něj oddělil a neexistuje mezi námi žádné pouto." V takovém případě si říkáme, že je to pro nás důležité. Kognitivně možná víme, že to tak být nemusí, ale naše emoce často říkají, že to tak být musí. Je třeba zralosti a moudrosti, abychom se drželi střední cesty - abychom uznali a řešili újmu, kterou nám chování druhého člověka působí, aniž bychom se od něj zcela odřízli. Není to nejjednodušší ani nejpřirozenější cesta. Ale je to cesta, kterou po nás Pán žádá.
Říká, že pokud se náš bratr proti nám prohřeší, prvním krokem je: "Jdi a řekni mu jeho vinu, ať to zůstane mezi tebou a jím samotným" (Matouš 18:15). Je logické, že se jedná o první krok. Pokud máte s někým problém, promluvte si s ním o tom. Jde o to, abychom se ujistili, že je to první krok, který uděláme. Druhým krokem je zapojení dalších lidí a někdy uděláme druhý krok dříve, než uděláme krok první. Stěžujeme si přátelům na osobu, která nás urazila, ještě předtím, než jsme si s ní o jejím chování promluvili. Když to uděláme, obvykle se jen hlouběji ponoříme do zášti. Někdy si chceme nechat poradit ještě předtím, než si promluvíme s osobou, která nám ublížila - a může být vhodné požádat o radu mentora nebo odborníka. Je však třeba, abychom z problému nedělali záležitost někoho jiného. Alespoň ne hned. Pokud jste na někoho naštvaní, začněte tím, že si s ním promluvíte jako jeden dospělý s druhým. Právě to nám dává nejlepší šanci na skutečné usmíření. Pán říká: "... jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a řekni mu jeho vinu, která zůstane jen mezi tebou a jím. Jestliže tě vyslechne, získal jsi svého bratra" (Matouš 18:15).
To samozřejmě neznamená, že bychom se měli vystavovat nebezpečným situacím. Pokud nám někdo dostatečně ublížil, nemusíme se cítit bezpečně, když se s ním setkáme jeden na jednoho. Duch tohoto učení spočívá v tom, že nesmíme přeskočit první krok, pokud nemusíme. A existují věci, které můžeme udělat, abychom se během tohoto úvodního rozhovoru ochránili. Můžeme si vzít příklad z Davidovy knihy a promluvit si s člověkem, který nám ublížil, na dálku (1 Samuelova 26:13). Promluvte si s nimi telefonicky nebo jim napište dopis. Nebo si můžeme promluvit na veřejném místě, například v restauraci, kde se budeme cítit bezpečněji.
Pokud vedeme tento rozhovor mezi čtyřma očima a náš bratr nás stále odmítá vyslechnout, pak Pán říká, že s sebou můžeme vzít "ještě jednoho nebo dva". (Matouš 18:15). Jinými slovy, v tomto okamžiku můžeme zapojit další lidi, pokud to bude nutné. Stačí jeden nebo dva lidé. Neměli bychom shromažďovat oddíl - to by se příliš rychle stupňovalo. A samozřejmě je důležité vybrat ty správné lidi. Lidé, které zapojíme, by měli být moudří, vyrovnaní lidé. V ideálním případě to budou lidé, kterým důvěřujeme jak my, tak osoba, s níž máme stížnost, protože tito lidé mohou stavět mosty a působit jako prostředníci. Musíme mít na paměti, že když do sporu zapojíme třetí osoby, eskalujeme situaci a existuje možnost, že osoba, se kterou máme stížnost, se bude cítit jako gangster a bude reagovat špatně. Pokud potřebujeme zapojit další lidi, Pán říká, že můžeme - ale neměli bychom tento krok podnikat, pokud to není nutné.
Třetím krokem je "říci to církvi" (Matouš 18:17). To neznamená, že bychom si měli navzájem vyříkávat své stížnosti, když se po bohoslužbě sejdeme na občerstvení. Řecké slovo, které je zde přeloženo jako "církev" (ἐκκλησία), ve skutečnosti znamená pouze "shromáždění" nebo "sbor". Pán tím chce říci, že pokud nás někdo nechce vyslechnout nebo změnit své zraňující chování - přestože jsme s ním o tom my a hrstka důvěryhodných lidí mluvili -, smíme o své stížnosti otevřeně mluvit. Můžeme do toho zapojit naše společenství, pokud je to užitečné. Možná, že "říci to církvi" znamená, že smíme usilovat o nějaký druh veřejné arbitráže. Ve starověku by něco takového dělali představitelé církve. V dnešní době, pokud chceme veřejnou arbitráž, se obvykle obracíme na soud.
Posledním krokem je podle Pánových slov v knize Matouš 18, je považovat svého bratra za "pohana a výběrčího daní" (Matouš 18:17). To neznamená, že smíme pohrdat, hanět nebo nenávidět člověka, s nímž máme problém - tyto věci nesmíme nikdy dělat. Znamená to pouze, že pokud všechno ostatní selže a člověk, který nám ublížil, nám nadále ubližuje, smíme se od něj oddělit. Je nám dovoleno chovat se k němu jako k někomu, kdo nepatří do naší sféry. V praxi by to znamenalo omezit naše interakce a komunikaci s osobou, která nám ublížila.
Pán říká, že takové věci smíme dělat - smíme si stanovit hranice, pokud je to nutné. Je však třeba dodržovat určitý postup. Nemůžeme rovnou přejít od toho, že nám někdo ublížil, k tomu, že s pachatelem přerušíme vztahy. A tady je ta opravdu náročná část: hned poté, co Pán říká tyto věci o hranicích, které smíme stanovit, vede rozhovor se svými učedníky:
Petr k němu přistoupil a řekl: "Pane, kolikrát se můj bratr proti mně prohřeší, a já mu odpustím? Až sedmkrát?"
Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti: do sedmi, ale do sedmdesátkrát sedmi." Ježíš mu odpověděl: "Do sedmi. (Matouš 18:21-22)
V Nebeském učení Nové církve se dozvídáme, že "sedmdesátkrát sedm" znamená "vždy, bez počítání" (Vysvětlení apokalypsy 257:4, 391:21).
V naší recitaci z Lukáše říká Pán něco podobného:
Když se tvůj bratr prohřeší proti tobě, pokárej ho, a když bude činit pokání, odpusť mu. A kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát za den se k tobě vrátil se slovy: "Činím pokání," odpusť mu. (Lukáš 17:3, 4)
Pán říká, že smíme stanovit hranice, ale také říká, že musíme lidem odpustit pokaždé, když nám ublíží. A smyslem tohoto kázání je, že můžeme dělat obojí zároveň. Odpuštění není totéž jako dát lidem svolení k tomu, aby s námi zacházeli špatně. Odpustit někomu znamená vzdát se práva mít toho člověka pod sebou, ve své mysli a ve svém srdci. Odpustit znamená vzdát se práva nenávidět. Děláme to pro své vlastní dobro, pro svůj vlastní klid, protože nenávist otravuje duši.
Svým způsobem odpuštění člověku není ani o tom, komu odpouštíme. Odpustit znamená dát se do pořádku s Pánem. Když Josefovi bratři žádali o odpuštění, odpověděl jim: "Jsem snad na místě Božím?" (Geneze 50:19). Jinými slovy, řekl, že není jeho úkolem soudit své bratry ani je zbavovat hříchů. To byl úkol Boží. Určovat, zda je jiný člověk hoden odpuštění, není naším úkolem. Máme přikázáno milovat své bližní - milovat dokonce i své nepřátele - a tímto přikázáním se řídí každá interakce, kterou máme s každým jiným člověkem. A pokud máme někoho milovat, nemůžeme v sobě držet zášť. Nemůžeme si dát svolení k nenávisti. Ale milovat člověka a stanovit mu hranice se může dít současně. Držet se této pravdy znamená držet prostor uprostřed, vyhýbat se myšlení "buď-anebo" - buď jsme si blízcí a neexistují hranice, nebo jsme se oddělili a neexistuje láska. Udržet si tento střední prostor vyžaduje moudrost a zralost - a právě to od nás Pán žádá.
Na závěr se podíváme na úryvek z Nebeského učení, úryvek, který popisuje způsob, jakým s námi andělé zacházejí, když se rozhodneme pro zlo.
Andělé jsou stále s námi a chrání nás způsobem, který nemůžeme vidět ani cítit. (Nebeská tajemství 5854)
Je dobře, že tam jsou! V jiném úryvku je řečeno, že kdyby s námi nebyli, "okamžitě bychom zahynuli" (Nebeská tajemství 50). Tito andělé však nemohou být přítomni uprostřed zlých myšlenek nebo zlých náklonností - takže když si vybereme zlo, anděly od sebe odstrčíme.
Ale oni neodcházejí úplně. Když si zvolíme zlo, jsou stále s námi - ale vzdáleně. Čím hlouběji se propadáme do zla, tím dále jsou od nás odháněni, ale stále tam jsou. Raději by nám byli nablízku: raději by nás milovali zblízka. Ale když to nemohou udělat, milují nás na dálku. Někdy se domníváme, že láska a vzdálenost se navzájem vylučují: že buď jsme někomu blízko, nebo ho nemůžeme milovat vůbec. Ale tak to není. Můžeme si vzít příklad z andělů. Můžeme milovat na dálku, pokud je to nutné. Sami andělé následují příklad Pána - který neřekne, že zlo je dobré, který je nicméně připraven odpouštět a hojně se slitovává nad všemi, kdo ho vzývají (Žalmy 86:5). 1
അടിക്കുറിപ്പുകൾ:
1. Tento článek byl převzat z kázání, které zaznělo v Pittsburgh New Church 16. února 2025. Jednalo se o tato čtení: 1 Samuelova 26:5-21 (dětská přednáška); Matouš 18:15-17; Nebeská tajemství 5854.
