Коментар

 

Smyčka odpuštění

Од страна на Jared Buss (машина преведена во čeština)

heart

Co znamená prosit Pána o odpuštění?

Odpouští nám vždy? Odpouští nám automaticky? Pokud ano, proč o to žádat? A co vlastně znamená, že nám odpustil?

Podívejme se, co o tom říká Bible.

Jedna věc je, že je nám řečeno, abychom Pána prosili o odpuštění. Zde jsou dva příklady:

- "Potom to kněz spálí na oltáři podle ohnivých obětí Hospodinu. Tak kněz odčiní jeho hřích, kterého se dopustil, a bude mu odpuštěn." A tak se kněz vypořádá s hříchem, který spáchal. (Leviticus 4:35)

- "Tímto způsobem se tedy modli.... A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům." (Matouš 6:9-12)

Za druhé je zcela jasné, že musíme odpustit, aby nám bylo odpuštěno:

- "Neboť jestliže vy odpustíte lidem jejich viny, i váš nebeský Otec vám odpustí. Jestliže však vy neodpustíte lidem jejich viny, ani váš Otec vám neodpustí vaše viny." V tomto případě je třeba odpustit lidem jejich viny. (Matouš 6:14, 15)

- "Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí vše, co mu náleželo. Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže každý z vás ze srdce neodpustí svému bratru jeho provinění." (Matouš 18:34, 35)

- "Nesuďte a nebudete souzeni. Neodsuzujte, a nebudete odsouzeni. Odpusťte, a bude vám odpuštěno." (Lukáš 6:37)

Zatřetí vidíme, že Pán je připraven odpustit:

- "Neboť ty, Pane, jsi dobrý a ochotný odpouštět a hojný v milosrdenství všem, kdo k tobě volají." (Žalmy 86:5)

- "Proto vám říkám, že její hříchy, kterých je mnoho, jsou odpuštěny, neboť mnoho milovala. Komu je však odpuštěno málo, ten miluje málo." (Lukáš 7:47)

- "Když začal vyřizovat účty, přivedli k němu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven..... Pán toho služebníka se nad ním slitoval, propustil ho a dluh mu odpustil." (Matouš 18:24, 27)

- "Když přišli na místo zvané Kalvárie, ukřižovali ho tam i se zločinci, jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." (Lukáš 23:33, 34)

Zde jsou některá učení Nové církve, která vycházejí z těchto biblických pasáží.

1. Pán nevede účetní knihu (což je dobrá zpráva pro nás všechny!). Viz tento úryvek z knihy "Pravé křesťanské náboženství":

"Pán, který je sám milosrdenstvím, odpouští každému jeho hříchy a ani jeden z nich nemá člověku za zlé. Pán totiž říká: 'Nevědí, co činí' (ale to ještě neznamená, že hříchy jsou zrušeny); když se totiž Petr zeptal, kolikrát má svému bratrovi odpustit jeho provinění, zda až sedmkrát, Pán řekl: 'Ne do sedmi, to ti říkám, ale do sedmdesáti sedminásobku,' ('Matouš 18:21-22). Co tedy Pán neudělá?" (Pravé křesťanské náboženství 539)

2. Odpuštění je proces. Můžete si ho představit jako smyčku. Existují dvě fáze: "být ochoten odpustit" a "přijít, aby bylo odpuštěno". Dobře to popisují následující pasáže ze dvou Swedenborgových teologických děl:

"Většina lidí v církvi si myslí, že odpuštění hříchů zahrnuje jejich setření a smytí, podobně jako odstranění špíny vodou, a že po odpuštění lidé chodí čistí a neposkvrnění. Tato představa panuje zejména u těch, kteří připisují veškeré spasení pouze víře. Vězme však, že s odpuštěním hříchů je to úplně jinak. Pán, který je sám Milosrdenstvím, odpouští hříchy všem. Nicméně k jejich odpuštění nedojde, pokud člověk upřímně nelituje, nezdržuje se zla a poté nevede život ve víře a lásce a nečiní tak až do konce svého života. Když se tak stane, obdrží člověk od Pána duchovní život, který se nazývá nový život. Když pak s tímto novým životem pohlédne na zlo svého dřívějšího života, odvrátí se od něj a oškliví si je, je mu zlo poprvé odpuštěno. Neboť člověk je nyní Pánem udržován v pravdách a formách dobra a zadržován od zla. Z toho je patrné, co je to odpuštění hříchů a že k němu nemůže dojít během jedné hodiny ani během jednoho roku." (Arcana Coelestia 9014:3)

"Dalším omylem doby je domněnka, že když jsou hříchy odpuštěny, jsou také odloženy..... Když však tuto větu obrátíme, stane se pravdou, totiž že když byly hříchy odloženy, jsou také odpuštěny. Pokání totiž předchází odpuštění a bez pokání není odpuštění..... Pán odpouští všem lidem jejich hříchy. Neobviňuje ani nepřičítá. Přesto však nemůže tyto hříchy odejmout jinak než v souladu se zákony své Boží prozřetelnosti." (Božská Prozřetelnost 280)

3. Nemusíme se modlit za odpuštění. (Počkat, cože?) To je zajímavé. V modlitbě Páně, kterou učil Ježíš, se za odpuštění modlit MUSÍME. Ale přečtěte si tento úryvek z knihy "Pravé křesťanské náboženství":

"Po sebezpytování jsou pro člověka dvě povinnosti: modlitba a zpověď. Modlitba by měla být o to, aby se Pán smiloval, udělil sílu odolat zlu, kterého člověk litoval, a dodal náklonnost a náklonnost ke konání dobra, protože bez něj člověk nemůže nic dělat (Jan 15:5)…. Existují dva důvody, proč by se před Pánem neměla konat modlitba za odpuštění hříchů. Za prvé proto, že hříchy nejsou smazány, ale odňaty, a to se děje, když od nich člověk následně upustí a začne nový život. Kolem každého zla je totiž jako shluk připoután nespočet stesků; ty nemohou být odstraněny v jednom okamžiku, ale pouze jeden po druhém, jak se člověk nechává napravovat a obnovovat. Druhým důvodem je, že Pán, který je sám milosrdenstvím, odpouští každému jeho hříchy a nemá člověku za zlé ani jeden z nich." (Pravé křesťanské náboženství 539)

Za co bychom se tedy měli modlit? Pointa je poměrně subtilní. Ve výše uvedeném úryvku vidím, že v rámci procesu pokání se nemusíme modlit za odpuštění jako takové, protože během tohoto procesu jsme se již modlili za milosrdenství a sílu k tomu, abychom se polepšili. To jsou věci, o které ve skutečnosti prosíme, když se modlíme za odpuštění. Žádat Pána o odpuštění je jednání podle zdání. Je to užitečné cvičení, a proto to Pán v liteře Slova přikazuje, ale hlubší pravdou je, že v jeho očích jsme nikdy nebyli ničím jiným než odpuštěním, a to, zda skutečně dojdeme odpuštění, záleží na nás, ne na něm.

Shrnuto a podtrženo...

Být Bohem odpuštěn vždycky vyžadovalo nějaký čin z naší strany. Ve Starém zákoně museli lidé přinášet oběti. V Novém zákoně Ježíš lidi překvapil a učil je, že musí druhým odpouštět - a to mnohokrát. A nyní zde můžeme vidět, že k uzavření smyčky je zapotřebí i naše vlastní (těžké) dílo pokání.

Pointa tedy spočívá v tom, že existují dvě úrovně odpuštění od Pána: naše a jeho. Pán nám odpouští vždy. (Pokud jde o něj samotného, nikdy nám není neodpuštěno.) Ale ve skutečnosti se stáváme odpuštěnými teprve tehdy, když vykonáme svou část procesu; to je to, co umožňuje, aby odpuštění proudilo kolem smyčky.

[Tento článek byl upraven pro použití zde z prezentace Rev. Jareda Busse z listopadu 2023].

Библијата

 

Lukáš 8

Студија

   

1 I stalo se potom, že on chodil po městech a po městečkách, káže a zvěstuje království Boží, a dvanácte s ním,

2 I ženy některé, kteréž byly uzdraveny od duchů zlých a od nemocí: Maria, jenž slove Magdaléna, z nížto bylo sedm ďáblů vyšlo,

3 A Johanna manželka Chuzova, úředníka Herodesova, a Zuzanna, a jiné mnohé, kteréž posluhovaly jemu z statků svých.

4 Když se pak scházel zástup mnohý, a z okolních měst hrnuli se k němu, mluvil jim v podobenství:

5 Vyšel rozsevač, aby rozsíval símě své. A když on rozsíval, jedno padlo podle cesty, i pošlapáno jest, a ptáci nebeští szobali je.

6 A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, nebo nemělo vláhy.

7 Jiné pak padlo mezi trní, a spolu vzrostlé trní udusilo je.

8 A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, učinilo užitek stý. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš.

9 I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Jaké jest to podobenství?

10 A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli.

11 Jestiť pak podobenství toto: Símě jest slovo Boží.

12 A kteréž padlo podle cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli.

13 Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí příjímají slovo, a tiť kořenů nemají; ti na čas věří, a v čas pokušení odstupují.

14 Kteréž pak mezi trní padlo, tiť jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkošech života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku.

15 Ale kteréž padlo v zemi dobrou, ti jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti.

16 Nižádný pak rozsvítě svíci, nepřikrývá jí nádobou, ani staví pod postel, ale na svícen staví, aby ti, kteříž vcházejí, světlo viděli.

17 Nebo nic není tajného, což by nemělo býti zjeveno, ani co ukrytého, což by nemělo poznáno býti a na světlo vyjíti.

18 Protož vizte, jak slyšíte. Nebo kdož , tomu bude dáno, a kdo nemá, i to, což domnívá se míti, bude odjato od něho.

19 Tedy přišli k němu matka a bratří jeho, ale nemohli ho dojíti pro zástup.

20 I pověděli mu, řkouce: Matka tvá a bratří tvoji stojí vně, chtíce tebe viděti.

21 A on odpověděv, řekl k nim: Matka má a bratří moji jsou ti, kteříž slovo Boží slyší a plní je.

22 Stalo se pak v jeden den, že on vstoupil na lodí i učedlníci jeho. I řekl k nim: Přeplavme se přes jezero. I odstrčili lodí od břehu.

23 A když se plavili, usnul. Tedy přišla bouře tuhého větru na jezero, a vlny lodí naplňovaly, takže v nebezpečenství byli.

24 I přistoupivše, zbudili ho, řkouce: Mistře, Mistře, hyneme. A on procítiv, přimluvil větru a zdutí vod. I přestala bouře, a stalo se utišení.

25 I řekl jim: Kde je víra vaše? Kteřížto bojíce se, podivili se, vespolek řkouce: I kdo jest tento, že větrům přikazuje i vodám, a poslouchají ho?

26 I plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei.

27 A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domu býval, ale v hrobích.

28 Ten uzřev Ježíše zkřikl a padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co je tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne.

29 Nebo přikazoval duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, a býval ukován řetězy a v poutech ostříhán, ale on polámal okovy a býval od ďábelství puzen na poušť.

30 I otázal se Ježíš, řka: Jakť říkají? A on řekl: Tma. Neb bylo mnoho ďáblů vešlo do něho.

31 Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti.

32 Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dopustil do nich vjíti. I dopustil jim.

33 I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i ztonulo.

34 A viděvše pastýři, co se stalo, utekli pryč; a šedše, vypravovali to v městě i po vsech.

35 I vyšli lidé, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, an sedí u noh Ježíšových. I báli se.

36 A vypravovali jim také ti, kteříž byli viděli, kterak jest zdráv učiněn ten, jenž měl ďábelství.

37 I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odšel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na lodí, navrátil se.

38 Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním byl. Ale Ježíš propustil ho, řka:

39 Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odšel, po všem městě vypravuje, jak veliké věci učinil jemu Ježíš.

40 Stalo se pak, když se navrátil Ježíš, že přijal jej zástup; nebo všickni očekávali ho.

41 A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy Židovské. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.

42 Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala. A když šel, tiskl jej zástup.

43 Tedy žena jedna, jenž nemoc svou trpěla od let dvanácti, (kterážto byla na lékaře vynaložila všecken statek, a od žádného nemohla uzdravena býti, )

44 Přistoupivši pozadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned přestala nemoc její.

45 I řekl Ježíš: Kdo jest, jenž se mne dotekl? A když všickni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a ty pravíš: Kdo se mne dotekl?

46 I řekl Ježíš: Dotekl se mne někdo, nebo poznal jsem , že jest moc ode mne vyšla.

47 A viduci žena, že by tajno nebylo, třesuci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla přede vším lidem, a kterak jest hned uzdravena.

48 A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji.

49 A když on ještě mluvil, přišel jeden od knížete školy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.

50 Ale Ježíš uslyšav to, odpověděl jemu: Nebojž se, věř toliko, a zdrávať bude.

51 A všed do domu, nedopustil s sebou vjíti žádnému než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té děvečky.

52 Plakali jí pak všickni a kvílili. A on řekl: Neplačtež. Neumřelať, ale spíť.

53 I posmívali se jemu, vědouce, že jest umřela.

54 On pak vyhnav ven všecky, a ujav ruku její, zavolal, řka: Děvečko, vstaň!

55 I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.

56 I divili se náramně rodičové její. A on jim kázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo.