Komentar

 

Smyčka odpuštění

Po Jared Buss (Strojno prevedeno u čeština)

heart

Co znamená prosit Pána o odpuštění?

Odpouští nám vždy? Odpouští nám automaticky? Pokud ano, proč o to žádat? A co vlastně znamená, že nám odpustil?

Podívejme se, co o tom říká Bible.

Jedna věc je, že je nám řečeno, abychom Pána prosili o odpuštění. Zde jsou dva příklady:

- "Potom to kněz spálí na oltáři podle ohnivých obětí Hospodinu. Tak kněz odčiní jeho hřích, kterého se dopustil, a bude mu odpuštěn." A tak se kněz vypořádá s hříchem, který spáchal. (Leviticus 4:35)

- "Tímto způsobem se tedy modli.... A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům." (Matouš 6:9-12)

Za druhé je zcela jasné, že musíme odpustit, aby nám bylo odpuštěno:

- "Neboť jestliže vy odpustíte lidem jejich viny, i váš nebeský Otec vám odpustí. Jestliže však vy neodpustíte lidem jejich viny, ani váš Otec vám neodpustí vaše viny." V tomto případě je třeba odpustit lidem jejich viny. (Matouš 6:14, 15)

- "Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí vše, co mu náleželo. Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže každý z vás ze srdce neodpustí svému bratru jeho provinění." (Matouš 18:34, 35)

- "Nesuďte a nebudete souzeni. Neodsuzujte, a nebudete odsouzeni. Odpusťte, a bude vám odpuštěno." (Lukáš 6:37)

Zatřetí vidíme, že Pán je připraven odpustit:

- "Neboť ty, Pane, jsi dobrý a ochotný odpouštět a hojný v milosrdenství všem, kdo k tobě volají." (Žalmy 86:5)

- "Proto vám říkám, že její hříchy, kterých je mnoho, jsou odpuštěny, neboť mnoho milovala. Komu je však odpuštěno málo, ten miluje málo." (Lukáš 7:47)

- "Když začal vyřizovat účty, přivedli k němu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven..... Pán toho služebníka se nad ním slitoval, propustil ho a dluh mu odpustil." (Matouš 18:24, 27)

- "Když přišli na místo zvané Kalvárie, ukřižovali ho tam i se zločinci, jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." (Lukáš 23:33, 34)

Zde jsou některá učení Nové církve, která vycházejí z těchto biblických pasáží.

1. Pán nevede účetní knihu (což je dobrá zpráva pro nás všechny!). Viz tento úryvek z knihy "Pravé křesťanské náboženství":

"Pán, který je sám milosrdenstvím, odpouští každému jeho hříchy a ani jeden z nich nemá člověku za zlé. Pán totiž říká: 'Nevědí, co činí' (ale to ještě neznamená, že hříchy jsou zrušeny); když se totiž Petr zeptal, kolikrát má svému bratrovi odpustit jeho provinění, zda až sedmkrát, Pán řekl: 'Ne do sedmi, to ti říkám, ale do sedmdesáti sedminásobku,' ('Matouš 18:21-22). Co tedy Pán neudělá?" (Pravé křesťanské náboženství 539)

2. Odpuštění je proces. Můžete si ho představit jako smyčku. Existují dvě fáze: "být ochoten odpustit" a "přijít, aby bylo odpuštěno". Dobře to popisují následující pasáže ze dvou Swedenborgových teologických děl:

"Většina lidí v církvi si myslí, že odpuštění hříchů zahrnuje jejich setření a smytí, podobně jako odstranění špíny vodou, a že po odpuštění lidé chodí čistí a neposkvrnění. Tato představa panuje zejména u těch, kteří připisují veškeré spasení pouze víře. Vězme však, že s odpuštěním hříchů je to úplně jinak. Pán, který je sám Milosrdenstvím, odpouští hříchy všem. Nicméně k jejich odpuštění nedojde, pokud člověk upřímně nelituje, nezdržuje se zla a poté nevede život ve víře a lásce a nečiní tak až do konce svého života. Když se tak stane, obdrží člověk od Pána duchovní život, který se nazývá nový život. Když pak s tímto novým životem pohlédne na zlo svého dřívějšího života, odvrátí se od něj a oškliví si je, je mu zlo poprvé odpuštěno. Neboť člověk je nyní Pánem udržován v pravdách a formách dobra a zadržován od zla. Z toho je patrné, co je to odpuštění hříchů a že k němu nemůže dojít během jedné hodiny ani během jednoho roku." (Arcana Coelestia 9014:3)

"Dalším omylem doby je domněnka, že když jsou hříchy odpuštěny, jsou také odloženy..... Když však tuto větu obrátíme, stane se pravdou, totiž že když byly hříchy odloženy, jsou také odpuštěny. Pokání totiž předchází odpuštění a bez pokání není odpuštění..... Pán odpouští všem lidem jejich hříchy. Neobviňuje ani nepřičítá. Přesto však nemůže tyto hříchy odejmout jinak než v souladu se zákony své Boží prozřetelnosti." (Božská Prozřetelnost 280)

3. Nemusíme se modlit za odpuštění. (Počkat, cože?) To je zajímavé. V modlitbě Páně, kterou učil Ježíš, se za odpuštění modlit MUSÍME. Ale přečtěte si tento úryvek z knihy "Pravé křesťanské náboženství":

"Po sebezpytování jsou pro člověka dvě povinnosti: modlitba a zpověď. Modlitba by měla být o to, aby se Pán smiloval, udělil sílu odolat zlu, kterého člověk litoval, a dodal náklonnost a náklonnost ke konání dobra, protože bez něj člověk nemůže nic dělat (Jan 15:5)…. Existují dva důvody, proč by se před Pánem neměla konat modlitba za odpuštění hříchů. Za prvé proto, že hříchy nejsou smazány, ale odňaty, a to se děje, když od nich člověk následně upustí a začne nový život. Kolem každého zla je totiž jako shluk připoután nespočet stesků; ty nemohou být odstraněny v jednom okamžiku, ale pouze jeden po druhém, jak se člověk nechává napravovat a obnovovat. Druhým důvodem je, že Pán, který je sám milosrdenstvím, odpouští každému jeho hříchy a nemá člověku za zlé ani jeden z nich." (Pravé křesťanské náboženství 539)

Za co bychom se tedy měli modlit? Pointa je poměrně subtilní. Ve výše uvedeném úryvku vidím, že v rámci procesu pokání se nemusíme modlit za odpuštění jako takové, protože během tohoto procesu jsme se již modlili za milosrdenství a sílu k tomu, abychom se polepšili. To jsou věci, o které ve skutečnosti prosíme, když se modlíme za odpuštění. Žádat Pána o odpuštění je jednání podle zdání. Je to užitečné cvičení, a proto to Pán v liteře Slova přikazuje, ale hlubší pravdou je, že v jeho očích jsme nikdy nebyli ničím jiným než odpuštěním, a to, zda skutečně dojdeme odpuštění, záleží na nás, ne na něm.

Shrnuto a podtrženo...

Být Bohem odpuštěn vždycky vyžadovalo nějaký čin z naší strany. Ve Starém zákoně museli lidé přinášet oběti. V Novém zákoně Ježíš lidi překvapil a učil je, že musí druhým odpouštět - a to mnohokrát. A nyní zde můžeme vidět, že k uzavření smyčky je zapotřebí i naše vlastní (těžké) dílo pokání.

Pointa tedy spočívá v tom, že existují dvě úrovně odpuštění od Pána: naše a jeho. Pán nám odpouští vždy. (Pokud jde o něj samotného, nikdy nám není neodpuštěno.) Ale ve skutečnosti se stáváme odpuštěnými teprve tehdy, když vykonáme svou část procesu; to je to, co umožňuje, aby odpuštění proudilo kolem smyčky.

[Tento článek byl upraven pro použití zde z prezentace Rev. Jareda Busse z listopadu 2023].

Biblija

 

Lukáš 6

Studija

   

1 I stalo se v druhou sobotu, že šel Ježíš skrze obilí. I trhali učedlníci jeho klasy, a rukama vymínajíce, jedli.

2 Tehdy někteří z farizeů řekli jim: Proč to činíte, čehož nesluší činiti v svátky?

3 I odpověděv Ježíš, řekl jim: Což jste ani toho nečtli, co jest učinil David, když lačněl, on i ti, kteříž s ním byli?

4 Kterak všel do domu Božího, a chleby posvátné vzal a jedl, a dal i těm, kteříž s ním byli, jichžto nenáleží jísti než toliko samým kněžím?

5 I řekl jim: Že jest Syn člověka pánem také i dne svátečního.

6 Stalo se pak i v jiný den sváteční, že všel do školy Ježíš, a učil. A byl tu člověk, jehož pravá ruka byla uschlá.

7 I šetřili ho zákoníci a farizeové, bude-li v sobotu uzdravovati, aby nalezli, čím by jej obžalovali.

8 Ale on znal přemyšlování jich. I dí člověku, kterýž měl ruku uschlou: Vstaň, a stůj v prostředku. A on vstav, i stál.

9 Tedy řekl k nim Ježíš: Otíži se vás na jednu věc: Sluší-li v sobotu dobře činiti? duši zachovati, čili zatratiti?

10 A pohleděv na ně na všecky vůkol, dí člověku: Vztáhni ruku svou. A on učinil tak. I navrácena jest k zdraví ruka jeho a byla jako druhá.

11 Oni pak naplněni jsou hněvivou nemoudrostí, a rozmlouvali mezi sebou, co by učiniti měli Ježíšovi.

12 I stalo se v těch dnech, vyšel Ježíš na horu k modlení. I byl tam přes noc na modlitbě Boží.

13 A když byl den, povolal učedlníků svých, a vyvolil z nich dvanácte, kteréž i apoštoly nazval.

14 (Šimona, kterémuž také dal jméno Petr, a Ondřeje bratra jeho, Jakuba a Jana, Filipa a Bartoloměje,

15 Matouše a Tomáše, Jakuba syna Alfeova, a Šimona, kterýž slove Zelótes,

16 Judu bratra Jakubova, a Jidáše Iškariotského, kterýž pak byl zrádce.)

17 I sstoupiv s nimi s hory, stál na místě polním, a zástup učedlníků jeho, a množství veliké lidu ze všeho Judstva i z Jeruzaléma, i z Týru i z Sidonu, jenž při moři jsou, kteříž byli přišli, aby jej slyšeli a uzdraveni byli od neduhů svých,

18 I kteříž trápeni byli od duchů nečistých. A byli uzdravováni.

19 A všecken zástup hledal se ho dotknouti; nebo moc z něho vycházela, a uzdravovala všecky.

20 A on pozdvih očí svých na učedlníky, pravil: Blahoslavení chudí, nebo vaše jest království Boží.

21 Blahoslavení, kteříž nyní lačníte, nebo nasyceni budete. Blahoslavení, kteříž nyní plačete, nebo smáti se budete.

22 Blahoslavení budete, když vás nenáviděti budou lidé, a když vás vyobcují, a haněti budou, a vyvrhou jméno vaše jakožto zlé, pro Syna člověka.

23 Radujte se v ten den a veselte se, nebo aj, odplata vaše mnohá jest v nebesích. Takť jsou zajisté činívali prorokům otcové jejich.

24 Ale běda vám bohatým, nebo vy již máte potěšení své.

25 Běda vám, kteříž jste nasyceni, nebo lačněti budete. Běda vám, kteříž se nyní smějete, nebo kvíliti a plakati budete.

26 Běda vám, když by dobře o vás mluvili všickni lidé; nebo tak jsou činívali falešným prorokům otcové jejich.

27 Ale vámť pravím, kteříž slyšíte: Milujte nepřátely vaše, dobře čiňte těm, kteříž vás nenávidí,

28 Dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, a modlte se za ty, kteříž vám bezpráví činí.

29 A udeřil-li by tebe kdo v líce jedno, nasaď mu i druhého, a tomu, kterýž tobě odjímá plášť, také i sukně nebraň.

30 Každému pak prosícímu tebe dej, a od toho, jenž béře tvé věci, zase nežádej.

31 A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.

32 Nebo jestliže milujete ty, kteříž vás milují, jakou míti budete milost? Nebo i hříšníci milují ty, od nichž milováni bývají.

33 A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte milost? Však i hříšníci totéž činí.

34 A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte milost? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali.

35 Protož milujte nepřátely vaše, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se odtud nenadějíce, a budeť odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.

36 Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.

37 Nesuďte, a nebudete souzeni. Nepotupujte, a nebudete potupeni. Odpouštějte, a budeť vám odpuštěno.

38 Dávejte, a budeť vám dáno. Míru dobrou, natlačenou, a natřesenou, a osutou dadíť v lůno vaše; touž zajisté měrou, kterouž měříte, bude vám odměřeno.

39 Pověděl jim také i podobenství: Zdali může slepý slepého vésti? Zdaž oba do jámy neupadnou?

40 Neníť učedlník nad mistra svého, ale dokonalý bude každý, bude-li jako mistr jeho.

41 Což pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a břevna, kteréž jest v tvém vlastním oku, neznamenáš?

42 Aneb kterak můžeš říci bratru svému: Bratře, nechať vyvrhu mrvu z oka tvého, sám v oku svém břevna nevida? Pokrytče, vyvrz prve břevno z oka svého, a tehdy prohlédneš, abys vyňal mrvu, kteráž jest v oku bratra tvého.

43 Neboť není ten strom dobrý, kterýž nese ovoce zlé, aniž jest strom zlý, kterýž nese ovoce dobré.

44 Každý zajisté strom po svém vlastním ovoci bývá poznán; nebo nesbírají s trní fíků, ani s hloží sbírají hroznů.

45 Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce svého vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu srdce svého vynáší zlé. Nebo z hojnosti srdce mluví ústa jeho.

46 Co pak mi říkáte: Pane, Pane, a nečiníte, což pravím?

47 Každý kdož přichází ke mně, a slyší slovo mé, a zachovává je, ukáži vám, komu by podoben byl.

48 Podoben jest člověku stavějícímu dům, kterýž kopal hluboko, a založil grunty v skále. A když se stala povodeň, obořila se řeka na dům ten, ale nemohla jím pohnouti, nebo byl založen na skále.

49 Ale kdož slyší a nečiní, podoben jest člověku, kterýž staví dům svůj na zemi bez gruntu. na kterýžto obořila se řeka, a on hned padl, i stal se pád domu toho veliký.