Příběh proroka Jonáše je zasazen do mezinárodního konfliktu z 8. století před naším letopočtem. Letmý pohled do dnešních zpráv nebo nedávné historie nám připomíná, že mezinárodní konflikty jsou stále velmi aktuální. Ale přestože konflikt mezi Izraelem a Asyrskou říší tvoří pozadí Jonášova příběhu, klíčové lekce tohoto příběhu jsou osobní; jsou to lekce pro Jonáše. A stejně jako v případě zbytku Bible jsou i po tisíciletích určeny osobně pro nás.
Když Hospodin povolal Jonáše, aby se vydal do města Ninive, bylo to hlavní město Asyrské říše, hlavní mocnosti v této části světa v 8. století př. n. l. V té době se v Ninive nacházela i řada dalších měst. Jonáš se zdráhal jít do Ninive přinejmenším zčásti proto, že Asyrská říše byla obávaným nepřítelem Izraele, který často ohrožoval Izrael a Judsko a bojoval proti nim (a který nakonec zničil severní království a oblehl Jeruzalém).
Jak se vypráví v knize Jonášově, Hospodin řekl Jonášovi, aby šel do Ninive a vyzval jeho lid k pokání. Jonášova počáteční neochota vyústila v jeho útěk a setkání s velkou rybou (viz. Jonáš 1). Jonáš se nakonec vydal do Ninive poté, co ho Hospodin znovu povolal (viz. Jonáš 3:1-3) a kázal tam. K jeho zděšení Asyřané na jeho výzvu reagovali a skutečně činili pokání! V důsledku toho Hospodin Ninive nezničil (viz. Jonáš 3:10).
Jonáš neměl radost z toho, že velmocenští nepřátelé Izraele budou ušetřeni. Vskutku, "velmi se rozzlobil" (Jonáš 4:1) tak rozzlobený, že chtěl zemřít (Jonáš 4:3). Pán jeho žádosti o smrt nevyhověl. Jen položil otázku: ("Měl bys být tak rozzlobený?").Jonáš 4:4).
Jonáš reagoval tak, že se utábořil mimo Ninive, možná doufal, že hlavní město nepřátel Izraele bude přesto zničeno. Když však Hospodin poskytl stínovou rostlinu, která uhynula, Jonášův hněv se znovu rozhořel a požádal o smrt podruhé. Hospodin se jednoduše znovu zeptal, zda se má Jonáš tak hněvat. Jonášova odpověď zněla, že ano, že by se měl hněvat "až k smrti" (Jonáš 4:9).
Kniha Jonášova končí otázkou, zda se má Jonáš rozčilovat nad tím, že se Hospodin smiloval nad tolika lidmi (Jonáš 4:10-11), zdůraznění síly hořkosti a hněvu na ty, které považujeme za součást naší skupiny, ať už z politického nebo společenského hlediska. Chováme se někdy jako Jonáš? Rozčilujeme se, když se našim odpůrcům přihodí něco dobrého?
Asi by stálo za to zamyslet se nad zdrojem hněvu. Nebe a Peklo 562 naznačuje, že "pohrdání druhými, závist, nepřátelství vůči každému, kdo není na jejich straně, a z toho plynoucí nepřátelství, různé druhy nenávisti, pomstychtivost, lstivost, podvod, bezcitnost a krutost" mají svůj původ v zaměření na sebelásku. Slovo tuto lásku často nazývá "osidlem" nebo "pastí", kterou zlí duchové používají, aby se lidí zmocnili a přivedli je jako členy "ďáblovy posádky" (viz. Arcana Coelestia 9348:6).
Tato pasáž pokračuje konstatováním, že sebeláska je zdrojem všeho zla a že z ní "pramení pohrdání druhými ve srovnání se sebou samým, pak jejich zesměšňování a očerňování, následuje nepřátelství, pokud se sebou nesouhlasí, a nakonec rozkoš, která je spojena s nenávistí, pomstychtivost, a tak i nelidskost, ba barbarství" ([2]).Arcana Coelestia 9348:7).
Postup od opovržení přes výsměch, nepřátelství, nenávist až k barbarství je alarmující. Past je nastražena a čeká na další oběť. Obraz nastražené pasti činí Hospodinovu opakovanou otázku Jonášovi ještě přesvědčivější: "Měl bys být tak rozzlobený?"
