¹² Pravil také i tomu, kterýž ho byl pozval: Když činíš oběd nebo večeři, nezov přátel svých, ani bratří svých, ani sousedů bohatých, ať by snad i oni zase nezvali tebe, a měl bys odplatu.

¹³ Ale když činíš hody, povolej chudých, chromých, kulhavých, slepých,

¹⁴ A blahoslavený budeš. Neboť nemají, odkud by odplatili tobě, ale budeť odplaceno při vzkříšení spravedlivých.

¹⁵ I uslyšav to jeden z přísedících, řekl jemu: Blahoslavený jest, kdož jí chléb v království Božím.

¹⁶ On pak řekl jemu: Člověk jeden učinil večeři velikou, a pozval mnohých.

¹⁷ I poslal služebníka svého v hodinu večeře, aby řekl pozvaným: Pojďte, nebo již připraveno jest všecko.

¹⁸ I počali se všickni spolu vymlouvati. První řekl jemu: Ves jsem koupil, a musím vyjíti a ohledati jí; prosím tebe, vymluv mne.

¹⁹ A druhý řekl: Patero spřežení volů koupil jsem, a jdu, abych jich zkusil; prosím tebe, vymluv mne.

²⁰ A jiný dí: Ženu jsem pojal, a protož nemohu přijíti.

²¹ I navrátiv se služebník, zvěstoval tyto věci pánu svému. Tedy rozhněvav se hospodář, řekl služebníku svému: Vyjdi rychle na rynky a na ulice města, a chudé, i chromé, i kulhavé, a slepé uveď sem.

²² I řekl služebník: Pane, stalo se, jakož jsi rozkázal, a ještěť místo jest.

²³ Tedy řekl pán služebníku: Vyjdiž na cesty a mezi ploty, a přinuť vjíti, ať se naplní dům můj.

²⁴ Nebo pravímť vám, že žádný z mužů těch, kteříž pozváni byli, neokusí večeře mé.

²⁵ Šli pak mnozí zástupové s ním. A on obrátiv se, řekl jim:

²⁶ Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sestr, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem.

²⁷ A kdožkoli nenese kříže svého, a jde za mnou, nemůž býti mým učedlníkem.

²⁸ Nebo kdo z vás jest, chtěje stavěti věži, aby prve sedna, nepočetl nákladu, bude-li míti dosti k dokonání toho díla?

²⁹ Aby snad, když by položil grunt, a nemohl dokonati, nepřišlo na to, že všickni to vidouce, počali by se jemu posmívati,

³⁰ Řkouce: Tento člověk počal stavěti, a nemohl dokonati.

³¹ Anebo který král bera se k boji proti jinému králi, zdaliž prve nesedne, aby se poradil, mohl-li by s desíti tisíci potkati se s tím, kterýž s dvadcíti tisíci táhne proti němu?

³² Sic jinak, když ještě podál od něho jest, pošle posly k němu, žádaje toho, což by bylo ku pokoji.

³³ Tak zajisté každý z vás, kdož se neodřekne všech věcí, kterýmiž vládne, nemůž býti mým učedlníkem.

³⁴ Dobráť jest sůl. Pakli sůl bude zmařena, čím bude napravena?

³⁵ Ani do země, ani do hnoje se nehodí; ale vyvržena bude ven. Kdo má uši k slyšení, slyš.

¹ Přibližovali se pak k němu všickni publikáni a hříšníci, aby ho slyšeli.

² I reptali farizeové a zákoníci, řkouce: Tento hříšníky přijímá a jí s nimi.

³ I pověděl jim podobenství toto, řka:

⁴ Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti na poušti, a nešel k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji?

⁵ A nalezna, jistě by ji vložil na ramena svá s radostí.

⁶ A přijda domů, svolal by přátely a sousedy, řka jim: Spolu radujte se se mnou, neb jsem nalezl ovci svou, kteráž byla zahynula.

⁷ Pravímť vám, že tak jest radost v nebi nad jedním hříšníkem pokání činícím větší, nežli nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání.

⁸ Aneb žena některá mající grošů deset, ztratila-li by jeden groš, zdaliž nezažže svíce, a nemete domu, a nehledá pilně, dokudž nenalezne?

⁹ A když nalezne, svolá přítelkyně a sousedy, řkuci: Spolu radujte se se mnou, neb jsem nalezla groš, kterýž jsem byla ztratila.

¹⁰ Takť pravím vám, že jest radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem pokání činícím.

¹¹ Řekl také Ježíš: Člověk jeden měl dva syny.

¹² Z nichž mladší řekl otci: Otče, dej mi díl statku, kterýž mně náleží. I rozdělil jim statek.

¹³ A po nemnohých dnech, shromáždiv sobě všecko mladší syn, odšel do daleké krajiny, a tam rozmrhal statek svůj, živ jsa prostopášně.

¹⁴ A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.

¹⁵ I všed, přídržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal do vsi své, aby pásl vepře.

¹⁶ I žádal nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly, a žádný nedával jemu.

¹⁷ On pak přišed sám k sobě, řekl: Aj, jak mnozí čeledínové u otce mého hojnost mají chleba, a já tuto hladem mru!

¹⁸ Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,

¹⁹ A již více nejsem hoden slouti syn tvůj. Ale učiň mne jako jednoho z čeledínů svých.

²⁰ I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím hnut jsa, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho.

²¹ I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, a jižť nejsem hoden slouti syn tvůj.

²² I řekl otec služebníkům svým: Přineste roucho to první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy.

²³ A přivedouce tele tučné, zabijte, a hodujíce, buďme veseli.

²⁴ Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti.

²⁵ Byl pak syn jeho starší na poli. A jda, když se přibližoval k domu, uslyšel zpívání a hluk veselících se.

²⁶ I povolav jednoho z služebníků svých, otázal se ho, co by to bylo.

²⁷ A on řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal.

²⁸ I rozhněval se on, a nechtěl tam vjíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho.

²⁹ A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázání tvého nepřestoupil, avšak nikdy jsi mi nedal ani kozelce, abych také s přáteli svými vesel pobyl.

³⁰ Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral statek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu tele tučné.

³¹ A on řekl mu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé.

³² Ale hodovati a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.

¹ Pravil pak i k učedlníkům svým: Člověk jeden byl bohatý, kterýž měl šafáře; a ten obžalován jest před ním, jako by mrhal statek jeho.

² I povolav ho, řekl jemu: Což to slyším o tobě? Vydej počet z vladařství svého, neb již nebudeš moci déle vládnouti.

³ I dí vladař sám v sobě: Co učiním? Teď pán můj odjímá ode mne vladařství. Kopati nemohu, žebrati se stydím.

⁴ Vím, co učiním, aby, když budu zbaven vladařství, přijali mne do svých domů.

⁵ I zavolav jednoho každého dlužníka pána svého, řekl prvnímu: Jaks mnoho dlužen pánu mému?

⁶ A on řekl: Sto tun oleje. I řekl mu: Vezmi rejistra svá, a sedna rychle, napiš padesát.

⁷ Potom druhému řekl: Ty pak jaks mnoho dlužen? Kterýž řekl: Sto korců pšenice. I dí mu: Vezmi rejistra svá, a napiš osmdesát.

⁸ I pochválil pán vladaře nepravého, že sobě opatrně učinil. Nebo synové tohoto světa opatrnější jsou, nežli synové světla v svých věcech.

⁹ I jáť pravím vám: Čiňte sobě přátely z mamony nepravosti, aby, když byste zhynuli, přijali vás do věčných stanů.

¹⁰ Kdožť jest věrný v mále, i ve mnozeť věrný bude. A kdož v mále jest nepravý, i ve mnozeť nepravý jest.

¹¹ Poněvadž tedy v mamoně nepravé věrní jste nebyli, spravedlivého zboží kdo vám svěří?

¹² A když jste v cizím věrní nebyli, což vašeho jest, kdo vám dá?

¹³ Nižádný služebník nemůž dvěma pánům sloužiti. Nebť zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho přídržeti se bude, a druhým pohrdne. Nemůžte Bohu sloužiti a mamoně.

¹⁴ Slyšeli pak toto všecko i farizeové, kteříž byli lakomí, a posmívali se jemu.

¹⁵ I dí jim: Vy jste, ješto se sami spravedliví činíte před lidmi, ale Bůhť zná srdce vaše; nebo což jest u lidí vysokého, ohavnost jest před Bohem.

¹⁶ Zákon a Proroci až do Jana, a od té chvíle království Boží zvěstuje se, a každý se do něho násilně tiskne.

¹⁷ Snázeť jest zajisté nebi a zemi pominouti, nežli v Zákoně jednomu tytlíku zahynouti.

¹⁸ Každý, kdož propustí manželku svou, a jinou pojímá, cizoloží; a kdož propuštěnou od muže pojímá, cizoloží.

¹⁹ Byl pak člověk jeden bohatý, a obláčel se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den stkvostně.

²⁰ A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,

²¹ Žádaje nasycen býti z drobtů, kteříž padali z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.

²² I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. umřel pak i bohatec, a pohřben jest.

²³ Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama zdaleka, a Lazara v lůnu jeho.

²⁴ I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; nebo se mučím v tomto plameni.

²⁵ I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, žes ty již vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar též zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.

²⁶ A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtí odsud k vám jíti, nemohli, ani odonud k nám přijíti.

²⁷ I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.

²⁸ Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.

²⁹ I řekl jemu Abraham: Majíť Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.

³⁰ A on řekl: Nic, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.

³¹ I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, aniž byť kdo z mrtvých vstal, uvěří jemu.