¹ Přednímu z kantorů na neginot, Davidův.

² Slyš, ó Bože, volání mé, pozoruj modlitby mé.

³ Od konce země v sevření srdce svého k tobě volám, na skálu nade mne vyšší uvediž mne.

⁴ Nebo jsi býval mé útočiště, a pevná věže před tváří nepřítele.

⁵ Buduť bydliti v stánku tvém na věky, schráním se v skrýši křídel tvých. Sélah.

⁶ Ty jsi zajisté, Bože, vyslyšel žádosti mé, dal jsi dědictví bojícím se jména tvého.

⁷ Ke dnům krále více dnů přidej, ať jsou léta jeho od národu do pronárodu,

⁸ Ať bydlí na věky před tváří Boží; milosrdenství a pravdu nastroj, ať ho ostříhají. [ (Psalms 61: 9) A tak žalmy zpívati budu jménu tvému na věky, a sliby své plniti budu den po dni. ]

¹ Přednímu z kantorů Jedutunovi, žalm Davidův.

² Vždy předce k Bohu má se mlčelivě duše má, od něhoť jest spasení mé.

³ Vždyť předce on jest skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se škodlivě.

⁴ Až dokud zlé obmýšleti budete proti člověku? Všickni vy zahubeni budete, jako zed navážená a stěna nachýlená jste.

⁵ Však nic méně radí se o to, jak by jej odstrčili, aby nebyl vyvýšen; lež oblibují, ústy svými dobrořečí, ale u vnitřnosti své proklínají. Sélah.

⁶ Vždy předce měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé.

⁷ Onť jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se.

⁸ V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, doufání mé v Bohu jest.

⁹ Naději v něm skládejte všelikého času, ó lidé, vylévejte před oblíčejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše. Sélah.

¹⁰ Jistě žeť jsou marnost synové lidští, a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehčejší budou nežli marnost.

¹¹ Nedoufejtež v utiskování, ani v loupeži, a nebývejte marní; statku přibývalo-li by, nepřikládejte srdce.

¹² Jednou mluvil Bůh, dvakrát jsem to slyšel, že Boží jest moc, [ (Psalms 62: 13) A že tvé, Pane, jest milosrdenství, a že ty odplatíš jednomu každému podlé skutků jeho. ]

¹ Žalm Davidův, když byl na poušti Judské.

² Bože, Bůh silný můj ty jsi, tebeť hned v jitře hledám, tebe žízní duše má, po tobě touží tělo mé, v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody,

³ Abych tě v svatyni tvé spatřoval, a viděl sílu tvou a slávu tvou,

⁴ (Neboť jest lepší milosrdenství tvé, nežli život), aby tě chválili rtové moji,

⁵ A tak abych tobě dobrořečil, pokudž jsem živ, a ve jménu tvém pozdvihoval rukou svých.

⁶ Jako tukem a sádlem sytila by se tu duše má, a s radostným rtů prozpěvováním chválila by tě ústa má.

⁷ Jistě žeť na tě pamětliv jsem i na ložci svém, každého bdění nočního přemýšlím o tobě.

⁸ Nebo jsi mi býval ku pomoci, protož v stínu křídel tvých prozpěvovati budu.

⁹ Přilnula duše má k tobě, pravice tvá zdržuje mne.

¹⁰ Pročež ti, kteříž hledají pádu duše mé, sami vejdou do největší hlubokosti země.

¹¹ Zabijí každého z nich ostrostí meče, i budou liškám za podíl. [ (Psalms 63: 12) Král pak veseliti se bude v Bohu, i každý, kdož skrze něho přisahá, chlubiti se bude; nebo ústa mluvících lež zacpána budou. ]

¹ Přednímu z kantorů, žalm Davidův.

² Slyš, ó Bože, hlas můj, když naříkám, před hrůzou nepřítele ostříhej života mého.

³ Skrej mne před úklady zlostníků, před zbouřením těch, kteříž páší nepravost,

⁴ Kteříž naostřili jako meč jazyk svůj, naměřili střelu svou, řeč přehořkou.

⁵ Aby stříleli z skrýší na upřímého; nenadále naň vystřelují, aniž se koho bojí.

⁶ Zatvrzují se ve zlém, smlouvají se, jak by poléci mohli osídla, a říkají: Kdo je spatří?

⁷ Vyhledávají snažně nešlechetnosti, hyneme od ran přelstivých; takť vnitřnost a srdce člověka hluboké jest.

⁸ Ale jakž Bůh vystřelí na ně prudkou střelu, poraženi budou.

⁹ A ku pádu je přivede vlastní jazyk jejich; vzdálí se jich každý, kdož by je viděl.

¹⁰ I budou se báti všickni lidé, a ohlašovati skutek Boží, a k srozumívání dílu jeho příčinu dadí. [ (Psalms 64: 11) Spravedlivý pak veseliti se bude v Hospodinu, a v něm doufati, anobrž chlubiti se budou všickni, kteříž jsou upřímého srdce. ]