V (1 Samuelova 24,16-21), Král Saul se slzami v očích přiznává, že se na Davidovi provinil. Usiloval o Davidův život, ale David se nad ním smiloval. Davidovo milosrdenství při té příležitosti představuje způsob, jakým sám Hospodin odpovídá na zlo milosrdenstvím. Je jasné, že tento příklad máme následovat. V evangeliích Pán říká, že máme milovat i své nepřátele (Matouš 5:44; Lukáš 6:35).

Protože David prokázal Saulovi milosrdenství, došlo mezi nimi ke smíření. K tomu by nedošlo, kdyby Saulovi úder vrátil. Ale nedlouho poté Saul opět usiluje o Davidův život, aby se ho pokusil zabít. Tolik k jejich usmíření! A... David opět prokazuje Saulovi milosrdenství a Saul se opět kaje. Je však jasné, že David už Saulovi nedůvěřuje. On a Saul jdou každý svou cestou, a tady je hned další věc, kterou nám říká Slovo:

David si v duchu řekl: "Teď jednou zahynul Saulovou rukou. Není pro mě nic lepšího, než abych rychle utekl do země Filištínů, a Saul si zoufá, že mě už nebude hledat v žádné části Izraele. Tak uniknu z jeho rukou." (1 Samuelova 27:1)

Saul řekl: "Už ti neublížím" (1 Samuelova 26:21), ale je jasné, že David už takovým Saulovým slibům nevěří. A kdo se mu může divit?

Ještě je dobře, že se nad Saulem slitoval - že zakázal svému společníkovi krále probodnout, když spal (1 Samuelova 26:8). Pán chce, abychom se setkávali se zlem milosrdenstvím. Znovu a znovu nám říká, abychom odpouštěli. Ale co máme dělat, když se zdá, že lidé považují naše odpuštění za volnou ruku k tomu, aby znovu dělali špatné věci? Jak máme projevovat milosrdenství lidem, kteří aktivně dělají věci, které nám ubližují - nebo lidem, s nimiž se necítíme bezpečně kvůli časem vytvořenému vzorci? Pojďme to prozkoumat. Stručně řečeno, JE možné, abychom lidi milovali a zároveň se před nimi chránili. Jak?

Zde je něco, co Pán říká o tom, jak vyvažovat usmíření s nastavením hranic, v knize Matouš 18:15-17. Tyto pokyny popisují postup, který Pán chce, abychom dodržovali, když někdo dělá věci, které nás zraňují.

"Zhřeší-li tvůj bratr proti tobě, jdi, ukaž mu jeho vinu, a to jen mezi tebou a jím. Pokud tě poslechne, získal jsi svého bratra zpět. Jestliže však neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby se v ústech dvou nebo tří svědků potvrdilo každé slovo. Pokud je odmítne poslechnout, řekněte to shromáždění. Odmítne-li poslechnout i shromáždění, ať je pro vás jako pohan nebo celník.

Říká: "Jestliže tvůj bratr zhřeší proti tobě" (Matouš 18:15), ale je zcela zřejmé, že používá slovo "bratr" ve smyslu našeho bližního obecně (viz. Arcana Coelestia 2360:6, 7; Vysvětlení apokalypsy 746:15).

Tyto pokyny platí vždy, když někdo, s kým máme vztah, dělá něco, co nás zraňuje.

Poslední věc, kterou Pán říká, je, že pokud se s naším "bratrem" nemůžeme dohodnout, máme se k němu chovat jako k "pohanovi a celníkovi" (Matouš 18:17). Pokud je to jediná část těchto pokynů, které věnujeme pozornost, pak zní dost tvrdě. Ale pokud je to jediná část těchto pokynů, které věnujeme pozornost, pak nám uniká celá podstata - a to, že nesmíme přejít rovnou od toho, že máme s někým problém, k tomu, že se mu vyhýbáme. Existuje proces, který máme dodržovat, a máme postupovat krok za krokem a k poslednímu kroku máme přistoupit jen tehdy, když je to nezbytně nutné. Jako lidské bytosti jsme náchylní k myšlení "všechno nebo nic". To platí zejména tehdy, když jsme na někoho naštvaní nebo když se kvůli jeho chování necítíme bezpečně. Myslíme si: "Buď jsem si s tímto člověkem blízký a neexistují mezi námi žádné hranice, nebo jsem se od něj oddělil a neexistuje mezi námi žádné pouto." V takovém případě si říkáme, že je to pro nás důležité. Kognitivně možná víme, že to tak být nemusí, ale naše emoce často říkají, že to tak být musí. Je třeba zralosti a moudrosti, abychom se drželi střední cesty - abychom uznali a řešili újmu, kterou nám chování druhého člověka působí, aniž bychom se od něj zcela odřízli. Není to nejjednodušší ani nejpřirozenější cesta. Ale je to cesta, kterou po nás Pán žádá.

Říká, že pokud se náš bratr proti nám prohřeší, prvním krokem je: "Jdi a řekni mu jeho vinu, ať to zůstane mezi tebou a jím samotným" (Matouš 18:15). Je logické, že se jedná o první krok. Pokud máte s někým problém, promluvte si s ním o tom. Jde o to, abychom se ujistili, že je to první krok, který uděláme. Druhým krokem je zapojení dalších lidí a někdy uděláme druhý krok dříve, než uděláme krok první. Stěžujeme si přátelům na osobu, která nás urazila, ještě předtím, než jsme si s ní o jejím chování promluvili. Když to uděláme, obvykle se jen hlouběji ponoříme do zášti. Někdy si chceme nechat poradit ještě předtím, než si promluvíme s osobou, která nám ublížila - a může být vhodné požádat o radu mentora nebo odborníka. Je však třeba, abychom z problému nedělali záležitost někoho jiného. Alespoň ne hned. Pokud jste na někoho naštvaní, začněte tím, že si s ním promluvíte jako jeden dospělý s druhým. Právě to nám dává nejlepší šanci na skutečné usmíření. Pán říká: "... jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a řekni mu jeho vinu, která zůstane jen mezi tebou a jím. Jestliže tě vyslechne, získal jsi svého bratra" (Matouš 18:15).

To samozřejmě neznamená, že bychom se měli vystavovat nebezpečným situacím. Pokud nám někdo dostatečně ublížil, nemusíme se cítit bezpečně, když se s ním setkáme jeden na jednoho. Duch tohoto učení spočívá v tom, že nesmíme přeskočit první krok, pokud nemusíme. A existují věci, které můžeme udělat, abychom se během tohoto úvodního rozhovoru ochránili. Můžeme si vzít příklad z Davidovy knihy a promluvit si s člověkem, který nám ublížil, na dálku (1 Samuelova 26:13). Promluvte si s nimi telefonicky nebo jim napište dopis. Nebo si můžeme promluvit na veřejném místě, například v restauraci, kde se budeme cítit bezpečněji.

Pokud vedeme tento rozhovor mezi čtyřma očima a náš bratr nás stále odmítá vyslechnout, pak Pán říká, že s sebou můžeme vzít "ještě jednoho nebo dva". (Matouš 18:15). Jinými slovy, v tomto okamžiku můžeme zapojit další lidi, pokud to bude nutné. Stačí jeden nebo dva lidé. Neměli bychom shromažďovat oddíl - to by se příliš rychle stupňovalo. A samozřejmě je důležité vybrat ty správné lidi. Lidé, které zapojíme, by měli být moudří, vyrovnaní lidé. V ideálním případě to budou lidé, kterým důvěřujeme jak my, tak osoba, s níž máme stížnost, protože tito lidé mohou stavět mosty a působit jako prostředníci. Musíme mít na paměti, že když do sporu zapojíme třetí osoby, eskalujeme situaci a existuje možnost, že osoba, se kterou máme stížnost, se bude cítit jako gangster a bude reagovat špatně. Pokud potřebujeme zapojit další lidi, Pán říká, že můžeme - ale neměli bychom tento krok podnikat, pokud to není nutné.

Třetím krokem je "říci to církvi" (Matouš 18:17). To neznamená, že bychom si měli navzájem vyříkávat své stížnosti, když se po bohoslužbě sejdeme na občerstvení. Řecké slovo, které je zde přeloženo jako "církev" (ἐκκλησία), ve skutečnosti znamená pouze "shromáždění" nebo "sbor". Pán tím chce říci, že pokud nás někdo nechce vyslechnout nebo změnit své zraňující chování - přestože jsme s ním o tom my a hrstka důvěryhodných lidí mluvili -, smíme o své stížnosti otevřeně mluvit. Můžeme do toho zapojit naše společenství, pokud je to užitečné. Možná, že "říci to církvi" znamená, že smíme usilovat o nějaký druh veřejné arbitráže. Ve starověku by něco takového dělali představitelé církve. V dnešní době, pokud chceme veřejnou arbitráž, se obvykle obracíme na soud.

Posledním krokem je podle Pánových slov v knize Matouš 18, je považovat svého bratra za "pohana a výběrčího daní" (Matouš 18:17). To neznamená, že smíme pohrdat, hanět nebo nenávidět člověka, s nímž máme problém - tyto věci nesmíme nikdy dělat. Znamená to pouze, že pokud všechno ostatní selže a člověk, který nám ublížil, nám nadále ubližuje, smíme se od něj oddělit. Je nám dovoleno chovat se k němu jako k někomu, kdo nepatří do naší sféry. V praxi by to znamenalo omezit naše interakce a komunikaci s osobou, která nám ublížila.

Pán říká, že takové věci smíme dělat - smíme si stanovit hranice, pokud je to nutné. Je však třeba dodržovat určitý postup. Nemůžeme rovnou přejít od toho, že nám někdo ublížil, k tomu, že s pachatelem přerušíme vztahy. A tady je ta opravdu náročná část: hned poté, co Pán říká tyto věci o hranicích, které smíme stanovit, vede rozhovor se svými učedníky:

Petr k němu přistoupil a řekl: "Pane, kolikrát se můj bratr proti mně prohřeší, a já mu odpustím? Až sedmkrát?"

Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti: do sedmi, ale do sedmdesátkrát sedmi." Ježíš mu odpověděl: "Do sedmi. (Matouš 18:21-22)

V Nebeském učení Nové církve se dozvídáme, že "sedmdesátkrát sedm" znamená "vždy, bez počítání" (Vysvětlení apokalypsy 257:4, 391:21).

V naší recitaci z Lukáše říká Pán něco podobného:

Když se tvůj bratr prohřeší proti tobě, pokárej ho, a když bude činit pokání, odpusť mu. A kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát za den se k tobě vrátil se slovy: "Činím pokání," odpusť mu. (Lukáš 17:3, 4)

Pán říká, že smíme stanovit hranice, ale také říká, že musíme lidem odpustit pokaždé, když nám ublíží. A smyslem tohoto kázání je, že můžeme dělat obojí zároveň. Odpuštění není totéž jako dát lidem svolení k tomu, aby s námi zacházeli špatně. Odpustit někomu znamená vzdát se práva mít toho člověka pod sebou, ve své mysli a ve svém srdci. Odpustit znamená vzdát se práva nenávidět. Děláme to pro své vlastní dobro, pro svůj vlastní klid, protože nenávist otravuje duši.

Svým způsobem odpuštění člověku není ani o tom, komu odpouštíme. Odpustit znamená dát se do pořádku s Pánem. Když Josefovi bratři žádali o odpuštění, odpověděl jim: "Jsem snad na místě Božím?" (Geneze 50:19). Jinými slovy, řekl, že není jeho úkolem soudit své bratry ani je zbavovat hříchů. To byl úkol Boží. Určovat, zda je jiný člověk hoden odpuštění, není naším úkolem. Máme přikázáno milovat své bližní - milovat dokonce i své nepřátele - a tímto přikázáním se řídí každá interakce, kterou máme s každým jiným člověkem. A pokud máme někoho milovat, nemůžeme v sobě držet zášť. Nemůžeme si dát svolení k nenávisti. Ale milovat člověka a stanovit mu hranice se může dít současně. Držet se této pravdy znamená držet prostor uprostřed, vyhýbat se myšlení "buď-anebo" - buď jsme si blízcí a neexistují hranice, nebo jsme se oddělili a neexistuje láska. Udržet si tento střední prostor vyžaduje moudrost a zralost - a právě to od nás Pán žádá.

Na závěr se podíváme na úryvek z Nebeského učení, úryvek, který popisuje způsob, jakým s námi andělé zacházejí, když se rozhodneme pro zlo.

Andělé jsou stále s námi a chrání nás způsobem, který nemůžeme vidět ani cítit. (Nebeská tajemství 5854)

Je dobře, že tam jsou! V jiném úryvku je řečeno, že kdyby s námi nebyli, "okamžitě bychom zahynuli" (Nebeská tajemství 50). Tito andělé však nemohou být přítomni uprostřed zlých myšlenek nebo zlých náklonností - takže když si vybereme zlo, anděly od sebe odstrčíme.

Ale oni neodcházejí úplně. Když si zvolíme zlo, jsou stále s námi - ale vzdáleně. Čím hlouběji se propadáme do zla, tím dále jsou od nás odháněni, ale stále tam jsou. Raději by nám byli nablízku: raději by nás milovali zblízka. Ale když to nemohou udělat, milují nás na dálku. Někdy se domníváme, že láska a vzdálenost se navzájem vylučují: že buď jsme někomu blízko, nebo ho nemůžeme milovat vůbec. Ale tak to není. Můžeme si vzít příklad z andělů. Můžeme milovat na dálku, pokud je to nutné. Sami andělé následují příklad Pána - který neřekne, že zlo je dobré, který je nicméně připraven odpouštět a hojně se slitovává nad všemi, kdo ho vzývají (Žalmy 86:5). ¹

Poznámky pod čarou:

392. The souls of those slain because of the Word of God, and because of the testimony that they held, signifies those who were rejected and concealed because of Divine truth and because of their confession of the Lord. This is evident from the signification of "those slain," as being those who were rejected by the evil and concealed by the Lord (of whom presently); also from the signification of "the Word of God," as being Divine truth. What the Lord speaks is called the Word of God, and that is Divine truth. The Word or the Sacred Scripture is nothing else; for in it all Divine truth is contained, but it is only before the angels that the truth itself in its glory is manifest in it, because to them the interior things of the Word, which are spiritual and celestial, become manifest and also constitute their wisdom. "The Word of God," therefore, signifies in the genuine sense Divine truth, and in the highest sense the Lord Himself who spoke it, for He spoke from Himself, or from His Divine, and what proceeds from Him that also is Himself.

[2] That the Divine proceeding is the Lord may be illustrated by this: About every angel there is a sphere that is called the sphere of his life; this spreads abroad to a great distance from him. This sphere flows out or proceeds from the life of his affection or love; it is therefore an extension outside of him of such life as is in him. This extension is effected by means of the spiritual atmosphere or aura, which is the aura of heaven. By means of that sphere the quality of an angel in respect to affection is perceived at a distance by others; this has been granted me sometimes to perceive. But about the Lord there is a Divine sphere, which near Him appears as a sun, which is His Divine love, and from this that sphere proceeds into the whole heaven and fills it and constitutes the light that is there; this sphere is the Divine proceeding from the Lord, which in its essence is Divine truth. This comparison with angels is made as an illustration, to show that the Divine proceeding from the Lord is the Lord Himself, because it is a proceeding of His love, and the proceeding is Himself outside of Himself. The above is further evident from the signification of "testimony," as being the confession of the Lord, and the Lord Himself (of which presently).

[3] That "those slain" here mean those who were rejected by evil spirits and concealed by the Lord, or removed from the eyes of others and preserved to the day of the Last Judgment, can be seen from what was said in the article above, also from what follows in the two verses in which they alone are described. In the article above it was said that "the former heaven" that passed away consisted of those who in externals lived a moral life, and yet were merely natural and not spiritual, or who lived a sort of spiritual life merely from the affection or love of fame, honor, glory, and gain, thus for the sake of appearance. Although these were inwardly evil, they, nevertheless, were tolerated, and constituted societies in the higher places in the spiritual world. These societies, taken together, were called a heaven, but "the former heaven" that afterwards passed away. From this it came to pass that all those who were spiritual, that is, who were inwardly as well as outwardly good, not being able to be with these, withdrew from them, either voluntarily or being driven away, and wherever found they were persecuted; on this account they were concealed by the Lord and preserved in their places until the day of judgment, that they might constitute "the new heaven." These therefore are those that are meant by "the souls of those slain seen under the altar." This makes clear that "those slain" signify those who were rejected and concealed, for they were hated by the others, because of Divine truth and because of their confession of the Lord; and those who are hated are called "those slain," because to hate is spiritually to slay. That such are meant by "the souls of those slain," can be seen further from what follows in the two verses where it is said of them, "And they cried out with a great voice, saying, How long, O Lord, holy and true, dost thou not judge and avenge our blood on those that dwell on the earth? And there were given to every one of them white robes; and it was said unto them that they should rest yet a little time, until their fellow-servants, as well as their brethren, who were to be killed, as they also were, should be fulfilled." That those above described are meant by "those slain," no one can know but those to whom it has been revealed; for who can know, except by revelation, of whom "the former heaven" (Revelation 21:1) consisted, and of whom "the new heaven" was formed; and that those of whom the new heaven was to be formed, were in the meantime concealed and preserved by the Lord? And unless these things had been revealed to someone, all things contained in Revelation in its internal sense must have remained hidden; for in it such things as were to take place in the spiritual world before the Last Judgment, and while it was going on, and after it are chiefly treated of.

[4] That "testimony" signifies the confession of the Lord, and the Lord Himself, can be seen from the passages in the Word that follow. This signification has its origin from this, that the Word in each and every particular testifies respecting the Lord; for in its inmost sense it treats of the Lord alone, and in its internal sense of the celestial and spiritual things that proceed from the Lord, and in particular the Lord testifies respecting Himself in everyone who is in the life of love and charity; for the Lord flows into their heart and life and teaches them, especially respecting His Divine Human; for He grants to those who are in a life of love to think of God under the human form, and God under the human form is the Lord.

The simple in the Christian world so think, as also the heathen who live in charity according to their religious principle. Both these are astonished when they hear the learned speak of God as not to be perceived in any human form, for they know that thinking thus they could not see any God in thought, and therefore could have little belief in the existence of a God, since the faith which is the faith of charity wishes to comprehend in some way what is believed; for faith is of thought, and to think what is incomprehensible is not to think, but only to have knowledge and to speak from that without any idea. Angels, even the wisest, do not think of God otherwise than as in the human form; it is impossible for them to think otherwise, for the reason that their perceptions flow according to the form of heaven, which is the human form from the Lord's Divine Human (on which see Heaven and Hell 59-86); and for the reason that the affections from which are their thoughts, are from influx, and influx is from the Lord.

This has been said that it may be known why "testimony" signifies the Lord, namely, because the Lord testifies respecting Himself with all who accept His testimony, and these are such as live a life of love to the Lord, and a life of charity towards the neighbor. These receive His testimony and confess Him, because a life of love and charity opens the interior mind by the influx of light from heaven, for a life of love and charity is the Divine life itself; for the Lord loves everyone, and does good to everyone from love; consequently where that life is received the Lord is present and is conjoined to the man, and thus flows into his higher mind which is called the spiritual mind, and by light from himself opens it.

[5] That "testimony" signifies the Lord, and with man the confession of the Lord from the heart, and in particular, the acknowledgment of the Lord's Divine in His Human, can be seen from this, that the law which was given on Mount Sinai and written upon two tables, and afterwards placed in the ark, is called the "Testimony;" whence also the ark was called "the ark of the Testimony," and the tables also were called "the tables of Testimony;" and because this was most holy, the mercy-seat was placed upon the ark, and over the mercy-seat were sculptured two cherubim, between which Jehovah, that is, the Lord, spoke with Moses and Aaron. This makes clear that "the Testimony" signifies the Lord Himself; otherwise the mercy-seat would not have been placed upon the ark, nor would the Lord have spoken with Moses and Aaron between the cherubim which were upon the mercy-seat. Moreover, when Aaron entered within the veil, which he did once every year, he was first sanctified, and afterwards he burnt incense till the smoke of the incense covered the mercy seat; it is said that unless he did this he would have died. From this it is clearly evident that the Testimony that was in the ark, and that was the law given on Mount Sinai and inscribed on two tables of stone, signified the Lord Himself.

[6] That the law is called "the Testimony" is evident in Moses:

Thou shalt put into the ark the Testimony which I shall give thee (Exodus 25:16).

He put the Testimony into the ark (Exodus 40:20).

The mercy-seat that is upon the Testimony (Leviticus 16:13).

Lay up the rods of the tribes before the Testimony (Numbers 17:4).

That the tables and the ark were therefore called the tables and the ark of the Testimony (Exodus 25:22; 31:7, 18; 32:15).

That the mercy-seat was placed upon it, and over the mercy-seat two sculptured cherubim (Exodus 25:17-22; 26:34).

That the Lord spoke with Moses and with Aaron between the two cherubim (Exodus 25:16, 21-22; Numbers 17:4 and elsewhere).

That they sanctified themselves before they entered thither, and that the smoke of the incense covered the mercy-seat lest they should die (Leviticus 16:1-34).

[7] That "the testimony" signifies the Lord is evident also from this, that what was upon the ark was called the mercy seat [propitiatorium], and the Lord is the propitiator; the ark also, from the testimony in it, was the holy of holies, both in the tabernacle and in the temple, and from this the tabernacle was holy, and also the temple. The tabernacle represented heaven, and also the temple, and heaven is heaven from the Lord's Divine Human; from this it follows that "testimony" signifies the Lord in respect to His Divine Human. (That "the tent of meeting" represented heaven, see Arcana Coelestia 9457, 9481, 9485, 10545; likewise the temple, see above, n. 220; and that heaven is heaven from the Lord's Divine Human, see Heaven and Hell, n. 59-86.) The law proclaimed from Mount Sinai is called "the Testimony" because that law, in a broad sense, signifies the whole Word, both historical and prophetical, and the Word is the Lord, according to these words in John:

In the beginning was the Word, and the Word was with God, and God was the Word; and the Word was made flesh, (John 1:1) John 1:14).

The Word is the Lord because the Word signifies Divine truth, and all Divine truth proceeds from the Lord, for it is the light in heaven, that enlightens the minds of the angels and also the minds of men, and gives them wisdom; this light in its essence is Divine truth proceeding from the Lord as a sun (of which light, see Heaven and Hell 126-140); therefore it is afterwards said, "the Word was with God, and God was the Word." It is also said in John:

In Him was life; and the life was the light of men. That was the true Light, which lighteth every man coming into the world (John 1:4, 1:9).

[8] This makes clear that the Lord is meant by "the Testimony;" for the law written on the two tables, which was called the "Testimony," signifies the Word in the whole complex, and the Lord is the Word. (That "the law" in a broad sense signifies the Word in the whole complex, in a sense less broad the historical Word, and in a strict sense the ten commandments of the Decalogue, see Arcana Coelestia 6752.) This law was also called "a Covenant," and so the tables on which it was inscribed were called "the tables of the Covenant," and the ark was called "the ark of the Covenant" (See Exodus 34:28; Numbers 14:44; Deuteronomy 9:9, 15; Revelation 11:19; and elsewhere); and this because "Covenant" signifies conjunction, and the Word or Divine truth is what conjoins man with the Lord; from no other source is there any conjunction. (That "Covenant" signifies conjunction, see Arcana Coelestia 665, 666, 1023, 1038, 1864, 1996, 2003, 2021, 6804, 8767, 8778, 9396, 10632.)

This law is called both "a Covenant" and "a Testimony," because when called "a Covenant" it means the Word by which there is conjunction; and when called "a Testimony" it means the Lord Himself who conjoins; and on man's part, the confession of the Lord and the acknowledgment of His Divine in His Human, which conjoin. From this it can be seen why the Word is called in the church "a Covenant," the Word before the Lord's coming "the Old Covenant," and that after His coming "the New Covenant;" it is called also "the Old and the New Testament," but it is to be called "the Testimony."

[9] That "Testimony" signifies the Lord, and on man's part the confession of the Lord and the acknowledgment of His Divine in His Human, is evident also from these passages in the Word. In Revelation:

They overcame the dragon by the blood of the Lamb, and by the Word of the testimony. And the dragon was angry, and went away to make war with the remnant of her seed, that keep the commandment of God, and have the testimony of Jesus Christ (Revelation 12:11 17).

I am thy fellow-servant, and of thy brethren that hold the testimony of Jesus. The testimony of Jesus is the spirit of prophecy (Revelation 19:10).

"The testimony of Jesus is the spirit of prophecy" signifies that the confession of the Lord and the acknowledgment of His Divine in His Human is the life of all truth, both in the Word and in doctrine from the Word.

[10] And elsewhere:

The souls of those slain with the axe for the testimony of Jesus, and for the Word of God, received not the mark upon their forehead and upon their hand (Revelation 20:4).

These passages will be explained in what follows. In David:

Jerusalem is builded as a city that is conjoined together; and thither the tribes go up, the tribes of Jah, a testimony to Israel, to confess to the name of Jehovah. For there are set thrones for judgment (Psalms 122:3-5).

"Jerusalem" signifies the church in relation to doctrine, which is said to be "builded" when it is established by the Lord; "as a city that is conjoined together" signifies doctrine in which all things are in order, "city" meaning doctrine; "thither the tribes go up, the tribes of Jah," signifies that in it are all truths and goods in the complex; "a testimony to Israel, to confess to the name of Jehovah," signifies the confession and acknowledgment of the Lord there; "for there are set thrones for judgment" signifies that Divine truth is there according to which judgment is executed. That this is what "thrones" signify, see above n. 253.

[11] In the same:

Jehovah hath set up a testimony in Jacob, and a law in Israel (Psalms 78:5).

"Jacob" and "Israel" signify the church, "Jacob" the external church, and "Israel" the internal church; and "testimony" and "law" signify the Word, "testimony" that in the Word which teaches the goods of life, and "the law" that in it which teaches the truths of doctrine. Because those who are in the external church are in the good of life according to the truths of doctrine, and those who are in the internal church are in the truths of doctrine according to which is the life, so "testimony" is predicated of Jacob, and "the law" of Israel.

[12] In the same:

If thy sons shall keep My covenant, and the testimony that I shall teach them, their ¹ sons shall sit upon the throne for thee forevermore (Psalms 132:12).

This is said of David, but David here means the Lord; "his sons" mean those who do the Lord's commandments; of these it is said, "if thy sons shall have kept My covenant and My testimony," "covenant" meaning the like as "law" above, namely, the truth of doctrine, and "testimony" the like as "testimony" above, namely, the good of life according to the truths of doctrine. Like things are signified by "covenant" and "testimonies" in David (Psalms 25:10).

[13] "Testimonies" are mentioned in many passages in the Word, together with "law," "precepts," "commandments," "statutes," and "judgments;" and "testimonies and commandments" there signify such things as teach life, "law and precepts" such as teach doctrine, "statutes and judgments" such as teach rituals, as in the following passages in David:

The law of Jehovah is perfect, restoring the soul; the testimony of Jehovah is sure, making wise the simple. The commandments of Jehovah are right, making glad the heart; the precept of Jehovah is pure, enlightening the eyes; the judgments of Jehovah are truth, they are righteous altogether (Psalms 19:7-9).

In the same:

Blessed are the perfect in the way, who walk in the law of Jehovah. Blessed are they that observe His testimonies, that seek after Him with the whole heart. Thou hast enjoined Thy commandments to be strictly kept. O that my ways may be directed to keep Thy statutes! Then shall I not be ashamed, when I have respect unto all Thy precepts. I will confess to thee in uprightness of heart, when I shall have learned the judgments of Thy righteousness (Psalms 119:1-7 manner in verses 12-15, 88-89, 151-156, etc.).

Poznámky pod čarou: